Po zimě přichází jaro. Tráva začíná zelenat. Na loukách raší pestrobarevné květiny. Zvířata se probouzejí ze zimního spánku. Houfy ptáčků přilétávají zpátky k nám do teplých krajin. Sluníčko konečně hřeje a je všude tepleji. Někdy naši zem zavlaží nečekaný teplý jarní déšť.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed zelené louky stál mohutný strom. Byl vidět široko daleko, protože byl moc velký. Jeho obrovský kmen by neobjalo ani deset dospěláků. Každý rok krásně kvetl a jeho koruna byla tak velká, že ze země nikdo nedohlédl na její konec. Nebyl to ale obyčejný strom. V jeho bohaté koruně žilo spoustu skřítků.
Pokračovat ve čtení →
V jedné hezké vesnici jezdí školní autobus. Je barevný a řídí ho veselý řidič. Když jede, vypadá to, jako by se celý natřásal. To protože vozí všechny děti z celé vesnice. Ty jen štěbetají, smějí se a neposedí na jednom místě, ale to řidiči nevadí.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za městem, až tam, kde nebyly žádné domy, žádná stavení, stála studna. Byla moc hluboká. Voda v ní byla krásně čistá. Na kraji té studny viselo vědro. To se spouštělo dolů a každý, kdo chtěl, si mohl načerpat vodu a napít se. Jenže to nebyla obyčejná voda. Ani ta studna nebyla obyčejná. Byla to studna přání a odpovědí.
Pokračovat ve čtení →
Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté i listnaté. Uprostřed lesa stál krmelec a kousek od něj posed. To je taková menší rozhledna, kam chodí myslivci, aby pozorovali zvířata a dávali pozor na to, co se v lese děje.
Pokračovat ve čtení →
V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud za sedmero horami stála pohádková vesnice. Děti, které v této vesnici žily, chodily do kouzelné školy. Stěny měla bílé a nahoře ji zdobila červená střecha. Když svítilo sluníčko, prostupovaly paprsky do tříd hnědými dřevěnými okny. I když vypadala stejně jako ostatní, přesto do ní chodily děti raději než jinde. Věděly totiž, v čem je kouzelná.
Pokračovat ve čtení →
V jednom krásném dřevěném domečku, nahoře v podkroví v dětském pokojíčku, spával malý kluk. Měl vlásky hnědé jako kaštany a oči modré jako studánky. Byl to moc hodný kluk, ale každý večer měl strach.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed hlubokého lesa stála malá dřevěná chaloupka. Vypadala hodně staře. Měla díry ve střeše, vrzala jí okna i dveře a byla celá špinavá. V téhle chaloupce žila ježibaba. Byla to stařena s velkým nosem a bradavicí.
Pokračovat ve čtení →
Bylo nebylo… Za devatero řekami a devatero horami stálo jedno království. Bydlel v něm moudrý král se svou královnou. Spolu měli dvě dcery. Obě princezny byly moc krásné a chytré. Obě měly dlouhé vlasy, které se jim nádherně vlnily.
Pokračovat ve čtení →
V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní. Většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepšími kamarády. Vilda bydlel v prvním patře a Olda v přízemí.
Pokračovat ve čtení →
Daleko odtud se rozprostíralo krásné městečko. Bylo tam tolik domečků, že musely stát úplně blízko sebe. Jeden vedle druhého. Žilo tam spousta lidí, ale ze všeho nejvíce tam bylo dětí. V každé rodině jich bylo spoustu. Většinou se všechny spolu znaly. Navštěvovaly se, hrály si spolu, chodily spolu na výlety i do školy. V tomhle městě bylo i krásné dětské hřiště. Děti se o něj moc pěkně staraly. Každý večer, když odcházely domů, si ho hezky uklidily.
Pokračovat ve čtení →
Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než udělala první krok. Všechno dělaly společně.
Pokračovat ve čtení →
Na kraji naší ulice stála školka. Chodily tam děti z celého městečka. Školka vypadala jako sluníčko. Byla celá žlutá. Měla krásnou zlatou střechu jako slunce. Na zahrádce kolem ní rostly květiny, měkká vždycky posekaná tráva a hned vedle nejlepší dřevěné pískoviště a prolézačky. Děti tam učily dvě paní učitelky.
Pokračovat ve čtení →
Za mrazivou skálou a vysokými kopci bylo velké království. Bydleli v něm král s královnou a jejich malí princové. Jmenovali se Simon a Sanel. Oba dva měli černé vlásky, temně hnědé oči a úsměv od ucha k uchu. Byli moc hodní a chytří. Jejich rodiče na ně byli pyšní. Každý den vymýšleli hry, které si zahrají, a z každé chvíle dokázali udělat výjimečnou. Každý den s nimi byl kouzelný.
Pokračovat ve čtení →