O pejskovi a kočičce, jak psali psaní děvčatům do Nymburka

Jak-psali-devcatum-do-Nymburka

Bylo to zrovna tak někdy v lednu, leželi pejsek s kočičkou každý ve své postýlce a povídali si o zimě.

„Nějak se mně ani nechce z té teplé postele ven,“ povídá pejsek, „já mám zimu rád, zvlášť když je takhle dost sněhu, ale nesmí být ta zima tuze moc veliká. Já nevím, jestli se ti to také někdy stane, ale když mně vleze sníh mezi prsty a já ho mám potom plné tlapičky, to je tuze nepříjemné. To ti tak tuze zebe“.

„To já znám,“ řekla kočička, „to je tuze nepříjemné. Ale teďka mám nožičky tak pěkně zahřáté, horké, div že se mně z nich nekouří. Ono je v posteli tak pěkně, když je zima, že se mně ani vstávat nechce.“

Pokračovat ve čtení →

O pejskovi a kočičce, jak myli podlahu

blank

To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé. Ale ani to vždycky tak neuměli, protože mají malé a nešikovné tlapičky a na těch tlapičkách nemají prsty jako mají lidé, jenom takové malé polštářky a na nich drápky.

Pokračovat ve čtení →

Jak si pejsek roztrhl kaťata

blank

Když ještě pejsek a kočička spolu hospodařili (však jsme o tom tuhle vypravovali, jak si šikovně umyli podlahu a jak se potom oba na slunci sušili) a měli ještě svůj domeček a vedli si v něm své hospodářství, byla jednou velikonoční neděle a tak si řekli, že půjdou spolu na výlet. Sluníčko pěkně svítilo. „Půjdem třeba do lesa,“ povídá pejsek, „kampak jinam bychom šli, když je tak hezky?“

Pokračovat ve čtení →