Vodník Česílko u zamrzlého rybníka

Byl únor. Ráno se ještě objevovaly mrazíky a sem tam spadlo pár vloček sněhu. Na kopcích se držel bílý sněhový koberec a na rybnících se třpytil led. U jednoho rybníka stála mohutná vrba. A na té vrbě seděl každý den vodník Česílko. Nosil teplý zelený kabátek, červenou čepici a zpod ní mu trčely brčálově zelené vlasy. Vodník každý den seděl na vrbě u rybníka a dával pozor na své kamarády kapříky a sumce, kteří v rybníku bydleli.

Jednou, když takhle odpočíval na mohutné větvi vrby, zaslechl z dálky nějaký křik. Postupně se hlas přibližoval k rybníku, mísil se se smíchem a podivným legračním pištěním. Když se vodník postavil na vrbu a podíval se, co to je za zvuky, uviděl v dálce skupinku dětí, jak si hrají, smějou se a běhají.

Pohádka pro děti Vodník Česílko u zamrzlého rybníka
Vodník Česílko u zamrzlého rybníka, Anička I.

Při hře se moc rychle nevědomky přibližovaly k rybníku. Pořád se jen smály a běhaly, až najednou vběhly na rybník. Ani si toho nevšimly a už byly uprostřed. Jenže ledová plocha nebyla v únoru příliš pevná, a tak se najednou pod jejich nohama objevila prasklinka. Pak další a další.

Když to vodník Česílko uviděl, seskočil z vrby, rychle vzal tu nejdelší větev, kterou na vrbě našel, natáhl se a zvolal na děti: „Honem, rychle, děti! Chytněte se větve! Led není pevný. Vytáhnu vás, ať se nepropadnete.“

Děti nejdříve nevěděly, co mají dělat. Nevěřícně koukaly na zeleného mužíka v zeleném kabátě. Pak ale slyšely, jak pod nimi praská další led, dlouho nepřemýšlely a chytly se větve. Vodník Česílko tahal, jak nejvíce mohl. Pevně v ruce držel větev a snažil se co nejdříve děti dostat na břeh do bezpečí.

Už to vypadalo, že děti budou zachráněné, když vtom vodníkovi uklouzla noha a začal padat. Naštěstí to vrba zpozorovala, vyšvihla svůj nejpevnější prut a omotala ho kolem vodníka. Zachytila ho právě včas. Pomalu začala vytahovat Česílka na břeh a ten zase přitahoval děti. Když už seděli všichni na kraji rybníka, led praskl úplně a ukázala se vodní hladina. Vodník Česílko si oddychl a děti taky.

Po chvíli se děti přiznaly: „Nevěděly jsme, že existuješ, vodníku. Moc ti děkujeme za záchranu. Jsme rády, že jsi tady byl.“

„Já jsem tady pořád. Sedím na vrbě a dávám pozor na vše, co se kolem rybníka děje. Nevadí mi, že si tady hrajete. Budu rád, když k rybníku někdy zase přijdete. Slibte mi však, že už si budete dávat pozor,“ odpověděl jim vodník. Děti slíbily, že už budou opatrnější. Od té doby moc rády chodily k rybníku. S vodníkem hrály různé hry a on je učil vše, co uměl o rybách. Ony mu zase na oplátku nosily čerstvé buchty od svých maminek. Nikdy ale nezapomněly na to, že i při hře si na sebe musí dávat pozor.

5/5 - (189 votes)

Komentáře: 4

  1. Moc děkuji za vaše pohádky. Čteme s tříletou dcerou i osmiletým synem. Pohádky jsou moc krásné a těšíme se na každou novou od vás.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..