O dvou nepořádníčcích

V jednom domečku bydleli dva skřítkové Rampy a Dampy. A ty dva hrozně nebavilo po sobě uklízet. Všechno to začalo prvním odhozeným obalem od sušenky. 

„Mně se ti to vůbec nechce zvedat, Dampy,“ povídá skřítek Rampy. 

„Tak to tam nech. Aspoň nebudeme muset pořád chodit vynášet koš,“ odpověděl na to Dampy. Ten zrovna dojídal banán, tak slupku hodil za sebe. Také na zem.

A tak to dělali se vším. Cokoli rozbalili, zahodili za sebe a nechali válet na podlaze. Což kdyby šlo jen o obaly. Ale oni na zem házeli i nedojedené jídlo, ubrousky, se kterými si utřeli pusu, a posmrkané papírové kapesníky. 

Jistě si umíte představit, jak strašlivě to v jejich domečku za pár dní vypadalo a úděsně páchlo. Skřítkové se brodili odpadky už po pás, neměli ani místo, kde by si mohli hrát. Všude byl nějaký nepořádek. Ale to jim pořád ještě nevadilo. Vzali si domů hrablo, kterým se v zimě odhrnuje sníh. Tam, kde potřebovali místo, jenom nepořádek odhrnuli. 

Za týden už bylo odpadu všude po krk. Navíc Rampy a Dampy přestali umývat i nádobí, takže o něj zakopávali. Pod nánosem nepořádku ho na podlaze neviděli. Že neměli z čeho jíst, to je netrápilo. Jedli samé sladkosti, k tomu nádobí nebylo potřeba. A ještě si u toho zpívali a chechtali se tomu:

„Skončili jsme jasná zpráva,

nádobí není kam dávat dál.

Kam se kouknu, samej borčus mám!“

Další týden už skřítkové neviděli z oken. Prodírali se nepořádkem, kterým byl domeček napěchován až po stropy. Všude to páchlo jako v popelnici. Skřítkové dokonce chodili nazí, protože ani neprali prádlo. Špinavé zahazovali po zemi a čisté už jim došlo. A tu to konečně skřítkům začalo vadit.

„Dampy! Kde jsi? Já tě nevidím!“

„Tady, Rampy, napravo od pytlíků se zbytkem brambůrek a nalevo od sklenice plesnivého mléka. A kde jsi ty? V kuchyni?“

„Ne, ne, zakopl jsem o připálený hrnec s bramborami v koupelně. Upadl jsem, ale naštěstí do hromady se špinavým prádlem.“

„Něco tu strašně smrdí, Dampy.“

„Ale co by to mohlo být?“ divil se Rampy.

„Možná moje staré ponožky. Nebo ta zkažená polévka. Nebo jsme neumyli záchod. Rampy, mám pocit, že budu nemocný, je mi divně,“ povídá Dampy.

„Mně je taky špatně. Od žaludku, dělá se mi mdlo. Asi budu zvracet. A je mi horko, určitě mám teplotu.“

V tu chvíli, kde se vzala, tu se vzala, vyslyšela jejich zoufalství dobrá uklízecí víla. 

„To jste nemocní z toho nepořádku,“ sepsula je, sotva se objevila.

Skřítkové Rampy a Dampy chtěli padnout na kolena, ale to se v návalu odpadků dělá těžko. Začali prosit a škemrat, aby jim víla pomohla.

„Dobrá vílo, prosím, pomoz nám to napravit! Vždyť tady z toho nepořádku a smradu umřeme,“ prosili skřítkové.

„Pomohu vám, ale slíbíte mi, že už budete čistotní a budete po sobě uklízet. Jinak vás tu nechám smrdět v odpadcích navždy.“

„Slibujeme, slibujeme,“ křičeli skřítci jeden přes druhého.

„Tak tedy dobrá,“ řekla víla, vytáhla kouzelnou utěrku, třikrát s ní mávla napravo, třikrát nalevo a pak zvolala: „Nepořádek tam, nepořádek sem, nežli třikrát zatočím se, ať je uklizen!“

V tu chvíli se začaly dít věci. Odpadky se vyhazovaly do koše, odkud mizely, protože jinak by se tam ani nemohly všechny vejít. Prádlo samo skákalo do pračky, nádobí se umývalo ve dřezu, ze skříně vyskočil vysavač a vysával podlahy a za ním se mrskal mop a vytíral. 

Než se víla třikrát otočila, celý domeček byl jako ze škatulky. Všechno se blyštilo čistotou a krásně vonělo, prádlo bylo vyprané a uklizené ve skříních, nádobí umyté a na svém místě. Přesto…

„Pořád tu něco smrdí,“ začichal Dampy.

„Koukejte se jít umýt. Oba dva,“ poručila víla.

Skřítkové byli od odpadků špinaví a páchnoucí, museli použít každý čtyři mýdla, než byli úplně čistí. Vykoupaní se cítili o moc lépe, ani špatně jim už nebylo. Pak si sedli ke stolečku, dali si banánek, ale slupku nehodili na podlahu. Ani jeden. Oba ji donesli do koše. Věděli totiž, že podruhé by jim víla už nepomohla a oni by z té špíny byli nemocní. Možná by se v těch odpadcích dočista a navždycky ztratili.