Pohádky o ptácích

Na podzim se děje spousta různých věcí. Příroda se chystá na zimu a také zvířátka se na ni musí nějak připravit. Některá se chystají na zimní spánek, jiná si shromažďují zásoby jídla a někteří ptáci odlétají na zimu do teplých krajin. Například husy. Ne vždy je ale takové odlétání a stěhování jednoduché. Stačí, aby se v hejnu objevil někdo, kdo je trošku sobec, a už je zaděláno na průšvih. O tom se dnes přesvědčila husa jménem Mery.

Na červené střeše za vysokým komínem žil kocour Pacík. Měl huňatý stříbrný kožíšek a mlsný jazýček. Pacík nikdy nesnědl žádnou myš, ani ptáčka, ani žádné jiné zvíře. Byl s nimi kamarád. On měl rád jiné laskominy. Chodil si do domečku za svými lidmi na salámky, slaninku a mléko.

„Větvičku za větvičkou, klacík za klacíkem,“ prozpěvoval si čáp, který létal na nebi. Bylo jaro a tenhle čáp bez přestání přilétával k opuštěnému komínu a pak zase zpátky do blízkého lesa. Nosil si postupně větvičky a skládal je na vrchol komínu. Stavěl si tam z nich hnízdo. Těšil se, že až ho bude mít hotové, nastěhuje se tam s ním jeho milovaná paní čápová a budou moci mít spolu malá čapí miminka.

Ve vysokých horách nad černým údolím bydlela skupina orlů. Měli hnízda blízko sebe. Všechno dělali společně. Létali nad černým údolím vždycky ve skupině. Nikdy se neoddělovali. Říkali si neporazitelní. Byla to skupina orlů, která chtěla vládnout nad celým černým údolím i nad horami. Nikoho mezi sebe nikdy nepřijali. A nikdo se ani neodvážil se je na to zeptat. Až na jedno malé káně.

Bylo jednou jedno malé káčátko. Jmenovalo se Žloutek a žilo u malého jezírka plného veselých rybiček. Od okamžiku, kdy Žloutek poprvé uviděl sluníčko, byl vždycky sám. Pouze mlhavě si vzpomínal na své malé bratříčky a sestřičky. Jeho kamarádkami byly jen malé, hravé rybičky, které mu vždy pomáhaly a všechno ho učily.

Kohoutek, slepička Bertička a několik jejích sestřiček žilo spokojeně v kurníku. Bertička byla v očekávání a seděla na vajíčkách, ze kterých se měla vylíhnout úžasná kuřátka. Bylo jich pět a už se s kohoutkem nemohli dočkat, až budou běhat po dvoře.

Každá straka má ráda lesklé věci, to ví všechny malé děti. A straka z naší pohádky, to nebyla žádná výjimka. Kradla kde se dalo. Šperky, mince, drahokamy, dokonce i sojčí peříčko z hnízda uloupila, zkrátka bylo to s ní k nevydržení. Ostatní zvířatka jí domlouvala a vysvětlovala, ale straka vždy slíbila, že zlodějiny nechá, ale za chvíli už zase lítala nad lesem s lesklými řetízky v zobáku.

Za hlubokým lesem se rozprostírá krásná louka. Je tam plno barevných a voňavých květin. Taky je tam spoustu stromů a drobných keříků. Kolem stromů a keřů poletují malí ptáčci. Bydlí v jejich korunách. Dneska se koná velký den. U ptáčků vyhlásili pěveckou soutěž. Všichni poctivě trénovali a vybírali ty nejhezčí písničky. Měli je zazpívat před porotou. V ní zasedly tři nejmoudřejší sovy. Přiletěly z lesa, aby si poslechly ptáčky zpěváčky.

Byla jednou jedna sýkorka Julinka a té se v malé budce na okraji lesa vylíhla čtyři malá rozkošná ptáčátka. Byla to krásná, kvalitní budka a hnízdo uvnitř ní sýkorka Julinka stavěla několik dlouhých dní – nosila stébla a lístky mechu z celého lesa a pečlivě je splétala do měkoučkého hnízdečka. Pak snesla vajíčka a zahřívala je tak dlouho, dokud se z nich nevyklubala čtyři holá, bezbranná ptáčátka. Taková péče o malá ptáčátka, to ale není žádná legrace! Julinka musela každou chvíli létat ptáčátkům pro žížaly, krmit je, zpívat jim písničky na dobrou noc, hlídat je před cizinci, stlát jim hnízdo v budce, aby jim bylo pohodlně a nic je netlačilo – zkrátka je to velmi těžká práce, starat se o čtyři malá ptáčátka. Ale sýkorka Julinka byla pracovitá, a tak ptáčátka rostla a sílila a dařilo se jim velmi dobře.