Vysoko nad zelenými údolími a modravou oblohou poletoval majestátní orel jménem Bruno. Létal po širém nebi a hledal něco k snědku. Opravdu už měl hlad a byl právě čas večeře!
Když tak létal nad zelenými loukami posetými třpytivou travičkou a barevnými květy, jeho bystré orlí oči zaznamenaly jakýsi pohyb. Snesl se níž a uviděl, jak tři malé myšky utíkají před plazícím se hadem. Ten had byl opravdu veliký a jeho zeleno-černé šupiny se leskly na slunci. Malá myší rodina se před ním snažila uniknout mezi stébly trávy, ale had se plazil čím dál rychleji.
„Hmm, tři myšky a had? To je ale perfektní večeře!“ pomyslel si Bruno, když sledoval tu honičku.
Jak tak poletoval nízko nad loukou a pozoroval myší rodinku, cosi se v jeho srdci pohnulo. Viděl, jak se myší maminka statečně snaží ochránit své dvě malé myšičky, jak se snaží utéct hladovému hadovi.
„Oni jsou rodina. I já jsem kdysi měl rodinu,“ pomyslel si orel a do očí se mu nahrnuly slzy – už dlouho nic takového necítil. Uvědomil si, jak rodina statečně bojuje o přežití. Viděl, jak malá myška uklouzla a její maminka se k ní hned vrátila, aby jí pomohla dřív, než ji had chytí. Bruno najednou zapomněl na hlad a rozhodl se udělat něco, co by ho dřív ani nenapadlo – pomoci jim.
Mocným mávnutím křídel se orel vznesl k hadovi – ne aby ho snědl, ale aby ho dostatečně vyděsil. Hladový had hlasitě zasyčel, polekal se dravého ptáka Bruna a rychle zmizel v nedalekých křovinách.
Orel přistál a postavil se před malou myší rodinku. Myšky zůstaly stát jako zmrzlé ledové sošky a maminka se postavila před svá mláďata, aby je ochránila. Jejich bílé kožíšky se třásly strachem.
„Nebojte se, nesním vás. Jste rodina, která si pomáhá, a toho si cením. Proto vás ušetřím. Připomínáte mi rodinu, kterou jsem kdysi měl já,“ řekl Bruno.
Malé myšky překvapeně zamrkaly na velkého orla a sledovaly jeho zlaté oči, ve kterých se zaleskly malé slzičky.
„Děkuji za záchranu mě a mé rodiny,“ odpověděla myší maminka, i když v jejím hlase byl stále slyšet strach.
Vždy hrdý a hladový orel jim tentokrát věnoval laskavý pohled a úsměv a pak řekl:
„Pomáhejte si, ať se děje cokoliv – jste rodina,“ řekl Bruno a vzlétl zpět k nebi.
„Budeme a děkujeme!“ zakřičely malé myšky jednohlasně.
Od toho dne se v Brunově srdci něco změnilo. Vždy, když viděl nějakou rodinku, která potřebovala pomoc – i když to mohla být jeho večeře – rozhodl se jí pomoci. A malé myšky vždy s nadějí hleděly k obloze, jestli neuvidí svého zachránce orla, od kterého by to nikdo nečekal. Ale věřte, milé děti, nebo ne – i ti nejdravější ptáci mohou v sobě ukrývat nejen dravost a hlad, ale také trochu laskavosti a pochopení.
