Nepořádek v pokojíku

V jednom pokojíčku si hrály dvě děti – Anička a Petříček. Oba měli spoustu hraček. Anička si nejraději hrála s panenkami, kostkami a vláčky. Petříček zase moc rád stavěl z Lega, jezdil s autíčky a tulil se s plyšáky.

Jak si tak hráli a běhali od jednoho k druhému, vypadalo to v pokojíčku, asi jako kdyby se hračkářstvím prohnal divoký vítr. To bylo tím, že ani Anička, ani Petříček nevraceli hračky na svá místa. Když si dohráli, hračky zůstaly na zemi. 

Jistě si říkáte, že večer své hračky ale už určitě uklidili. Ale kdepak. Jen se rychle umyli, zalezli do postýlek a čekali na maminku, až jim přijde přečíst pohádku. 

„Jak se mám dostat až k vašim postýlkám?“ zlobila se maminka ve dveřích. „Proč si ty hračky neuklidíte?“

„Vždyť si s nimi zase budeme hrát,“ povídal Petříček.

„Těm hračkám to, maminko, určitě nevadí,“ dodala k tomu Anička.

Maminka opatrně odhrnula nohou hračky, aby mohla dojít až k postýlkám.

„Mám pro vás dnes moc hezkou pohádku,“ povídala maminka. „Jistě si ji rády poslechnou i vaše hračky, protože je tak trochu o nich.“

A dala se do čtení. 

„Kdysi dávno byl jeden pokojíček, kde bylo spousta hraček. Panenky, autíčka, kostičky, vláčky, plyšáčci, vojáčci, no prostě všechny možné hračky. Hračky byly nejspokojenější, když si s nimi děti hrály. To je velmi bavilo. Moc se jim ale také líbilo odpočívat pěkně ve svých vlastních poličkách ve skříních. Tam se ale dostaly jen zřídka. Když si s nimi děti dohrály, nechaly je ležet na zemi. Další den si ty děti hrály zase s jinými hračkami. A když si dohrály, zase je nechaly ležet na zemi mezi ostatními, nebo dokonce přímo na nich. Hračkám se to nelíbilo. Jedna z panenek si stěžovala, že na ní leží auto. Však ono mít Porsche na zádech je zcela jistě velmi nepříjemné. Vojáčkům zase vadilo, že se ocitli mezi dinosaury. Plyšáci se zlobili, že se válí pod postelí ve tmě. Autíčka zůstala vybouraná na koberci a vlaky vykolejené na rozbitých kolejích.

Když už toho měly nespokojené hračky dost, rozhodly se, že z pokojíčku odejdou k hračkovému králi. Jeho království bylo dost velké, všude vládl pořádek a král je jistě rád přivítá. A tak se hračky daly na cestu. 

Jak to bylo dál, to vám povím zítra. Je už čas jít spát,“ dopověděla maminka, dala oběma dětem pusu na dobrou noc a odešla. 

„Myslíš, že se na nás naše hračky taky zlobí?“ napadlo Aničku.

„Kdepak,“ mávnul rukou Petříček. „Těm našim je to fuk.“

A tak obě děti slastně usnuly.

Ráno se jako první probudil Petříček. Chtěl si vzít k snídani s sebou svého oblíbeného plyšáka, barevného papouška, ale nikde ho nemohl najít.

„Asi byste si tu měli uklidit. Určitě ho pak najdete,“ řekla maminka.

Anička také vstala, nasnídala se a šla do pokojíčku. Hledala svou nejmilejší panenku, tu s červenými vlásky, co vypadá jako Ariel z pohádky o malé mořské víle. Ale nikde nebyla.

Petříček i Anička si ten den hráli s jinými hračkami. Pořád jim ale nešlo do hlavy, že nemohli najít ani papouška, ani vílu. A to pokojíček prohledali snad třikrát. Do uklízení se jim ale nechtělo.

Večer pokračovala maminka ve své pohádce.

„Kde jsme to skončili? Aha, už to vidím. Hračky se vydaly na cestu do království hraček. Král hraček je přivítal s otevřenou náručí. Politoval je, že s nimi děti tak špatně zacházely, a řekl jim, že v jeho království mohou zůstat tak dlouho, jak jen budou chtít. Kdyby se jednou chtěly vrátit, bránit jim nebude. Hračky se divily, proč by se měly chtít vracet, když teď přišly. Ráno se ale celým královstvím rozléhal hrozný pláč. Tak smutný, že i kámen by se nad ním ustrnul.

Hračky se šly zeptat krále, co se to děje, odkud se linou ty lítostivé zvuky. Král jen ukázal do své křišťálové koule. V ní hračky uviděly svůj pokojíček, nyní prázdný, jak v něm sedí děti a pláčou, protože si nemají s čím hrát. Mezi vzlyky slibovaly, že už si hračky budou uklízet, jen když se jim zase vrátí.

Nešťastné hračky se nad dětmi slitovaly a v noci, když všechno spalo, se vrátily domů. Ráno se děti probudily. To bylo radosti! Děti hned každou hračku opatrně zvedly, objaly a uklidily na své místo. V pokojíčku to vypadalo moc hezky, každá hračka měla své místečko a děti je na to své místečko pokaždé zase vrátily. Věděly totiž, že si jich musí vážit. Příště by se už z království hraček vrátit nemusely. Konec. A dobrou noc.“

Maminka políbila děti, zhasla světlo a odešla.

„Hele, Péťo, mně se zdá, že nám ty naše hračky taky postupně odcházejí někam, kde se budou mít lépe,“ povídá Anička.

„To je hloupost. Vždyť to byla jen pohádka.“

Ale Péťa si tím, co řekl, moc jistý nebyl. Chvíli mlčel, otáčel se v posteli sem a tam.

„Ančo?“

„Co je, Péťo?“

„Myslíš, že by nám mohly odejít i další hračky?“

„Třeba odejdou všechny najednou,“ polekala se Anička.

„Kdybychom tu uklidili a dali je na svá místa,“ začal rozumovat Petříček, ale Anička už vyklouzla z postele, rozsvítila a sbírala ze země panenky. 

Péťa vyskočil také a začal parkovat autíčka na parkoviště. Chvilku to trvalo. To víte, takový nepořádek nevznikne za malou chvilku, takže nemůže být ani za malou chvilku uklizený. 

Nakonec to ale děti zvládly a mohly zalézt zpět do postýlek. Spaly tvrdě až do rána.

Když se Péťa s Aničkou ráno probudili, zkontrolovali své hračky. Všechny odpočívaly na svých místech. 

„Jé! Péťo, pojď se sem podívat,“ volala Anička. „Mezi panenkami tu spí v postýlce i Ariel. Včera jsem ji ale určitě neuklízela. Musela se vrátit. Arielko moje!“ 

Anička objímala Ariel a měla velkou radost. Péťa se běžel podívat na poličku, kde měl plyšáky. Papoušek seděl hned uprostřed.

„Hele, Lóra je tu taky,“ volal Péťa a hned papouška sundal z poličky, aby ho mohl potulit. 

Když se s hračkami dost přivítali, vrátili je na své místo. 

„Ode dneška to tak bude napořád, Arielko,“ slibovala Anička. „Ani tebe, ani žádné jiné hračky nenecháme už nikde povalovat.“

„Přesně tak,“ souhlasil Péťa. „Uděláme vám z našeho pokoje království jenom pro vás. Abyste se tu měli hezky. Co bychom si bez vás počali?“

A tak v pokojíčku u Aničky a Petříčka nenajdete na zemi už jedinou hračku. Jakmile si s nimi dohrají, uklidí je na svá místa. A vy to tak dělejte taky. Aby se vám někdy nestalo, že se některé hračky rozhodnou odejít k hračkovému králi.