Stopy ve sněhu

Schylovalo se k tomu už dlouho. Obloha na nebi se připravovala na první sníh. Zimní vločky se chystaly v mracích, ale dávaly si pořád nějak na čas. Vykukovaly, chtěly spadnout, ale na poslední chvíli si to ještě rozmyslely. Když se v kalendáři ovšem ukázal měsíc prosinec, měly vločky volný pád povolen, ba dokonce doporučen. A tak to rozjely. Padaly a padaly a vrstvily se hezky na sebe, až celou zemi zahalila bílá pokrývka. S prvním sněhem se taky ukazovaly první stopy ve sněhu. Každý, kdo se prošel, zanechal po sobě ve sněhovém koberci svou stopu.

V lesích takové stopy pozoroval hajný. Procházel se tiše v zasněžené krajině a sledoval, kde jaká stopa vede. Podle ní poznal, jestli zvíře není zraněné, jestli nekulhá, nebo jestli mu třeba něco nechybí. Taky poznal, jaké zvíře kudy šlo. Hajný byl dobrák. Měl zvířata rád. O lesy se staral s největší péčí a pozorností. Jednou ale hajného něco tuze překvapilo.

Bylo tehdy odpoledne. Sluníčko se odráželo v bílém sněhu a celá krajina se třpytila. Hajný tiše našlapoval a sníh mu křupal pod botami. Všude bylo ticho, jen sem tam ho přerušilo zatřepání křídel zimních ptáků, kteří hajnému létali nad hlavou. Všechno vypadalo krásně, dokud hajný nenarazil na zvláštní stopu. Poznal, že je to stopa od malé lišky. Hajný si dřepl, aby si stopu lépe prohlédl.

„Stopu znám. Je to malá liška. Určitě. Jejda, tady je kousek krve. Liška je zraněná a začíná velká zima. Musím ji najít a zjistit, co se stalo,“ říkal si pro sebe hajný. Vstal a šel po stopě dál. Vedla ho hlouběji do lesa. Tu se najednou zcela vytratila. Prostě zmizela. A o kousek dál se ukázala jiná. Velká a mohutná. Hajný si opět kleknul a zkoumavě si stopu prohlížel. Pěkně zblízka.

Zhrozil se: „To ne! To je stopa vlkodlaka!“ Polkl. „Stopa malé lištičky zmizela právě tady,“ vykřiknul a rozběhl se po velké stopě hlouběji do lesa. Po chvíli se ocitl blízko temné jeskyně. Pomalu kráčel dovnitř, když tu najednou uslyšel vrčení. Ve tmě viděl naproti sobě vyceněné velké bílé zuby. Přímo před ním stál vlkodlak a vůbec ho ve své jeskyni nevítal. Právě naopak.

Hajný strach neměl. Měl rád zvířata, a tak věděl, co dělat. Přikrčil se, sklopil oči a mírným a klidným hlasem začal mluvit: „Neboj se. Nechci ti ublížit ani tě vyhnat z jeskyně. Viděl jsem jen stopy malé zraněné lišky. Sledoval jsem je. Pak ale zmizely, až se začaly objevovat stopy tvé. Prosím, jestli tady někde tu malou lišku máš, ukaž mi ji. Pomůžu jí. Byla ještě malinká a zraněná. Bez pomoci nepřežije.“

Jakmile hajný domluvil, natáhl dlaně na znamení, že nemá zbraň a nechce vlkodlakovi ublížit. Ten přestal vrčet. Pomalu poodstoupil a pustil hajného do jeskyně. Tam skutečně ukrýval vlkodlak malou lišku. Hajný, hned jak ji uviděl, ošetřil ji a zabalil do hřejivé bundy. Vzal ji do náruče a chtěl ji odnést k sobě do hájovny, aby se o ní ještě nějakou dobu staral. Když procházel kolem vlkodlaka, podíval se na něj a řekl: „Děkuji.“

„Já jsem ji nesl, proto zmizely její stopy a začaly moje. Nemohla jít dál, pomohl jsem jí,“ ozvalo se za hajného zády. Ten sebou tak trhnul, až málem s liškou spadl. „Ty mluvíš?“ překvapeně se podíval na vlkodlaka. Ten jen kývl na souhlas a šel zpátky do jeskyně.

Hajný si lišku odnesl do hájovny. Pečoval o ni celou zimu. Jakmile se uzdravila, šli spolu navštívit vlkodlaka do jeskyně. Už ho sice nikdy hajný mluvit neslyšel, ale i tak věděl, že je to hodné a moudré zvíře. Nebylo to totiž poprvé ani naposledy, kdy i tak nebezpečně vypadající zvíře jako vlkodlak někoho zachránilo.