Noční návštěva

Příběh, o kterém ti budu vyprávět, se stal v noci. Na nebi se objevil paprsek měsíce, hvězdy se třpytily jako kapky rosy na černém plátně a zem se naopak přikryla jasně bílou pokrývkou sněhu. Všechny děti už hezky spaly ve svých postýlkách. Jen jeden klouček koukal z okna. Hnědé vlásky měl rozcuchané, pyžámko na sobě pomačkané, a i když už bylo dost pozdě, oči měl dokořán. Hleděl upřeně na nebe a čekal.

Na co? Na zázrak. Na padající hvězdu, na noční vílu, na cokoliv, co by splnilo jeho tajné přání. Každý večer tento chlapeček seděl u okna a čekal. Věřil a doufal. Až jednou něco zahlédl.

Na bílém sněhu pod jeho oknem poskakovala malá víla. V ruce držela hůlku, šatičky měla růžové jak cukrová vata a botky modré jak křišťálová studánka. Její malá křidélka se třepotala v padajících vločkách. Sem tam si popoletěla a sem tam si poskočila ve sněhu. Rozhlížela se do oken, když v jednom z nich uviděla našeho chlapečka. Ten si nevěřícně protřel oči a pak hned víle nesměle zamával.

Víla se polekala, opatrně přiletěla k oknu a svým jemným hláskem promluvila: „Ty mě vidíš? Mě přece nikdo nevidí. To není možné.“

„Ano, vidím,“ odpověděl chlapec. „Každý večer sedím u okna a čekám, jestli uvidím něco kouzelného. Něco, co by splnilo moje přání. A teď konečně vidím tebe. Já věděl, že někdo existuje,“ usmál se klouček.

Víla se zamyslela: „Ano, já jsem kouzelná a plním přání. Ale dětem, které spí. Dívám se, jaké mají sny, a pak jim je plním. Ale jinak děti o mně neví. Večer, kdy už všichni spinkají, potichoučku obcházím všechny spící děti a dívám se, co se jim zdá. Pak zjistím, jestli je to dítě hodné a jestli má dobré srdce. Pokud vidím, že ano, splním mu jeho sen.“

„Aha, tak to já jdu rychle spát, aby se mi zdál sen a abys mi ho mohla splnit. Vidím tě asi proto, že jsem vzhůru. Tak já rychle utíkám do postele,“ natěšeně povídal chlapec a běžel si lehnout. Ještě ale předtím než usnul, zavolal na vílu: „Kouzelná vílo, počkej prosím, co máš ráda?“

„Proč se ptáš?“ nechápavě odpověděla víla. „Máš toho určitě hodně,“ pokračoval chlapec v pyžamu. „Protože nás dětí je moc. Musíš určitě celou noc pracovat. Zítra, když přijdeš, budu už spát. Ale předtím než usnu, chtěl bych ti tady něco nachystat. Něco dobrého, abys měla sílu dál nám plnit sny.“

Víla se jen usmála, přiletěla dát kloučkovi na čelo polibek na dobrou noc a odletěla. V tu chvíli chlapec usnul.

Kouzelná víla tehdy pracovala opravdu celou noc. Ale celou dobu se jen usmívala. Pořád jí zněla v uších pěkná slova od chlapečka v okně. Přestože tak moc chtěl splnit své přání, nemyslel jen na sebe. Myslel i na druhé. Třeba na vílu. Už teď věděla, že mu přání splní, protože měl dobré srdce.

Opravdu. Další noc byla u okna miska s kousky čokolády. Chlapec na vílu nezapomněl. Nejenže na ní myslel, ale taky splnil svůj slib. Každou noc se kouzelná víla nejraději vracela zrovna k tomuhle oknu. Do pokoje, kde spal ten nejlaskavější kluk s dobrým srdcem. Když budeš i ty myslet na druhé a něco pro ně uděláš, kdo ví, koho zrovna potěšíš a co se ti pak splní.