Jak bylo strašidlo roztomilé

Žilo bylo jedno malé strašidlo. Bylo modré, mělo veliké oči a vypadalo trochu jako medvídek a trochu jako pejsek. Vlastně nebylo vůbec strašidelné a strašit ani pořádně neumělo. Ostatní strašidla se mu smála a ono z toho bylo smutné.

Jednou takhle chtělo vystrašit jednu paní. Schovalo se za popelnici a čekalo, až půjde kolem. Paní zrovna telefonovala, a když strašidlo vyskočilo na chodník a udělalo baf, paní si ho ani nevšimla. Zkusilo to ještě několikrát, ale skoro nikdo si ho nevšiml a už vůbec nikdo se ho nelekl.

Smutné se posadilo vedle popelnice a složilo svou modrou hlavu do modrých ručiček. Chvilku tak sedělo, ale potom mělo pocit, jako by se na něho někdo díval. Zvedlo hlavičku a uvidělo, jak vedle něj sedí chlapeček.

„Ty jsi ale divné zvířátko,“ řekl.

„Já nejsem zvířátko. Já jsem strašidlo, ale neumím strašit. Proto mě ostatní strašidla nemají ráda a nelíbím se jim.“ řeklo strašidlo smutně.

„Ale mně se líbíš,“ řekl chlapeček, „můžu si tě vzít domů? Jsi moc roztomilé.“

„Vážně?“ usmálo se strašidlo, „I když neumím strašit?“

„To mi vůbec nevadí. Ještě bych se tě bál.“

A tak vzal chlapeček strašidlo za ruku, vzal si ho domů a od té doby byli kamarádi. A strašidlo bylo rádo, že je roztomilé a vůbec mu už nevadilo, že neumí strašit.

Jak housle strašidelně vrzaly

Byly jednou jedny housle a ty příšerně vrzaly. Nebylo to tím, že by na ně někdo neuměl hrát, ani tím, že by je někdo neuměl naladit, bylo to proto, že v nich bydlelo houslové strašidlo. A to strašidlo nemělo hudební sluch. A to byl právě průšvih. Už jste někdy slyšeli někoho hrát hrozně falešně? Je to proto, že strašidlo, které v nástroji bydlí, prostě jenom nemá hudební sluch.Pokračovat ve čtení →

O strašidelné vráně

V jednom království žil král a královna a ti měli dceru princeznu. Byla moc krásná a taky hodná a všichni ji měli moc rádi. Král a královna se báli, aby princeznu nechtěl sežrat nějaký drak, a tak raději všechny draky zabili dopředu. A vypadalo to, že princezna bude žít dlouho a šťastně do doby, než se provdá za nějakého krásného prince a potom bude žít znovu dlouho a šťastně až do smrti.Pokračovat ve čtení →

O víle Vřesence

V jednom krásném lese bylo vřesoviště a v něm žila víla. Jmenovala se Vřesenka a byla celá fialová. Celé dny se starala o to, aby byl vřes krásně čistý a aby všechny staré kytičky poslušně opadaly, a potom je všechny poctivě zametla a kapičkami rosy vydrhla každé místečko. Večer se uvelebila mezi lístky a usnula, aby ráno znovu byla čerstvá a plná sil a mohla se dál starat o svůj vřes. Jenže jednoho krásného rána bylo něco v nepořádku. Vřesenku neprobudily ani paprsky vycházejícího slunce, ani kapky deště. Když otevřela oči, byla kolem tma. A tehdy něco cvaklo a otevřelo se a Vřesenka uviděla slunce. A ještě něco. Uviděla člověka, který se natáhl po keříku, na kterém seděla, a vytáhl ji ven i s květináčem. Vřesenka nevěděla, co se to děje. Jak to, že se neprobudila, když keřík brali z lesa ven? A jak se teď do lesa dostat zpátky?Pokračovat ve čtení →

O bílé paní na pražském hradě

Kdysi dávno žila byla jedna bílá paní. A jak už to tak bývá, strašila na starém hradě uprostřed lesů. Jenomže potom přišli pánové z muzea a rozkázali hrad opravit. A bílá paní se najednou ocitla bez domova. Jenom s malým kufříkem v ruce, do kterého si zabalila svůj závoj, vyrazila do světa najít si nový domov. Tak přišla do Prahy. Hrad nemusela hledat dlouho. Stál totiž na kopci a byl moc dobře vidět ze všech stran. Bílá paní se zastavila na Karlově mostě a zírala na tu nádheru.Pokračovat ve čtení →