Dnes byl svátek První máj. Stejně jako u lidí i u strašidel byl tento den státní svátek. Bubík měl od rána jen jedinou starost.
„Musím se jít schovat na rozkvetlou třešeň. Někam do větví, abych nebyl vidět.“
„Proč?“ divila se Zubomila. „Zvyk je přece pod tou třešní dát nějaké holce pusu, aby byla celý rok krásná a neuschla.“
Pokračovat ve čtení →
Dávno pradávno, když lidé ještě žili skromně a sloužili králi, kterému byli nejen věrní, ale také mu pomáhali s úrodou, byl i jeden starý rybář. Ten kromě trhu dodával rybičky i králi na hrad a tím si přišel na další měděné mince. Jeho žena však byla nemocná.
Pokračovat ve čtení →
S nástupem jara se v přírodě dějí velké věci. Probouzejí se květiny, stromy se začnou zelenat a taky mezi zvířátky se rodí mláďata. Jedno takové zvířecí miminko se narodilo i v naší zoo. Na svět přišel malý hrošík. Byla to velká událost a všechna zvířata v zoologické zahradě měla ohromnou radost. I ošetřovatelé se z toho těšili.
Pokračovat ve čtení →
Ve Strašidrně byl krásný den. Jaro už klepalo na dveře a kytičky rozkvétaly. Objevily se už bíle kvetoucí strašenky i bubule a probudily se mouchy. To je dobrá zpráva pro všechna zubatá strašidla, protože se z nich dá připravit úžasný a moc dobrý mouchčník.
Pokračovat ve čtení →
O tom, jak jarní sluníčko hřeje a velikonoce nadělují.
Pokračovat ve čtení →
Zvířátka mají také ráda jaro. No a Velikonoce jak by smet. Každé z pěti zvířátek dostalo od velikonočního zajíčka vajíčko. A protože si zvířátka hrají stejně ráda jako děti, rozhodla se, že budou s vajíčky hrát hru.
Pokračovat ve čtení →
Přišlo pondělí. A to se vstává brzy. Ve Strašidrně totiž jako první chodí na koledu strejda Vodnický. A kdo se dlouho vyvaluje v posteli, toho v ní polije studenou vodou. Proto jsou všichni už od prvního ptačího cvrlikání vzhůru.
„Půjdeš také koledovat?“ ptala se maminka Bubíka.
Pokračovat ve čtení →
Váša se rozhodl, že letos na Velikonoce už půjde na koledu sám. Je už přece velký kluk. Vždyť už dosáhne na kliku! Tatínek mu pomohl uplést pomlázku. Na Bílou sobotu, to je sobota před velikonočním pondělím, kdy se chodí koledovat, si uvázal na pomlázku bílou mašličku. Ostatní barevné mašličky si totiž vykoleduje. Tak to vyprávěla babička.
Pokračovat ve čtení →
Bubík se konečně dočkal. V kostele se dnes slavilo. Ale do nějaké párty s konfetami, jakou si představoval on, to mělo daleko. Přesto tam za celý týden bylo nejveseleji. Lidé tam chodili s jídlem, mazanci, beránky a perníčky a nechávali si všechny ty dobroty od pana faráře posvětit.
Pokračovat ve čtení →
V neděli se šlo na návštěvu k babičce a dědečkovi. Vojtík už se těšil. Byl tolik zvědavý, co znamenají ty barvy.
Pokračovat ve čtení →
Přišel nový den. Bubík se Zubomilou přinesli slepičce naklíčené obilí. Rozbili vajíčka, ze kterých rostlo jako vlasy, aby si slepička mohla sezobat i skořápky. Stáli i se zajíčkem před kurníkem a koukali se, jak si slepička pochutnává.
Pokračovat ve čtení →
Velikonoce jsou zase o den blíž, myslil si Vojtík a spěchal k dědečkovi. Našel ho v zahradě, jak třese jabloní.
Pokračovat ve čtení →
Bubík se Zubomilou se sešli se zajíčkem u kurníku v lese.
„Dnes půjdeme hledat poklady,“ povídal zajíček. „Na Velký pátek se říká, že se otevírají hory a vydávají svůj poklad. Třeba najdeme něco, co potěší naši slepičku.“
„Dobře, tak nás veď,“ souhlasila Zubomila.
Pokračovat ve čtení →
Byl pátek před Velikonocemi a Vojtík už se těšil, jak půjde odpoledne za dědečkem poslechnout si další část příběhu Velikonoc. Jak se ale podivil, když po obědě přišel dědeček za ním.
Pokračovat ve čtení →
Sluníčko svítilo, byl krásný jarní den. Včera pršelo a dneska sluníčko vypíjelo louže z cest. Po jedné z těchto cest šla kočičí rodinka na procházku.
Pokračovat ve čtení →