U kolejí v jednom městě bylo mašinkové depo… Taková spinkárna pro mašinky a vlaky, které zrovna nikam nejedou a nic nevezou. Doma tam byla i celkem už stará mašinka Bafíček. Byla jedna z posledních, kterou ještě nevyřadili. I přesto, že byla ještě provozuschopná a na svých trasách nikdy nezpůsobila žádnou nehodu, ostatní modernější mašinky se jí smály.
Pokračovat ve čtení →
Zubatá strašidla
Kousek za Strašidrnem stojí uprostřed louky starý vysoký strom. Říká se o něm, že je památný, protože tam stojí už mnoho a mnoho let. Je to dubisko jako hrom. Podle jedné pověsti na něm odpočíval ve svém netopýřím přestrojení sám upír Drákula.
Pokračovat ve čtení →
Nikolka chodila ve škole do páté třídy. Školu měla ráda. Měla tam kamarády, hodné učitele a plno kroužků. Ale ze všeho nejradši měla víkendy. Kdo by neměl! Mít na dva dny volno od povinností, úkolů a písemek, to je přece paráda.
Pokračovat ve čtení →
Na kopcích už odedávna stojí hrady. Na těch samých kopcích, kde se ráno drží mlha a večer k nim zavane vůně lesa. Každý hrad je trochu jiný, ale jedno mají společné, jsou tak trochu zapomenuté. Ať už jde o Starý hrad s popadanou hradbou, Kamenný hrad s těžkou branou, která se už dávno neotevřela, nebo o Malý hrad, který má jen jednu věž, ale zato výhled až dolů k řece.
Pokračovat ve čtení →
Začalo jaro, sluníčko vysoušelo kaluže a už docela hezky hřálo. Po zahradách se už proháněli ptáčci a pomalu vylétaly včelky.
Pokračovat ve čtení →
Jednou – někdy, někde – žil byl chlapeček, který se jmenoval Frantík. Ten chlapeček měl jednu špatnou vlastnost. Každého, koho mohl a na koho dosáhl, pokaždé štípnul. Kdyby to bylo jen tak z žertu, asi by se tomu všichni jenom zasmáli. Ale Frantík štípal tak silně, že to každého bolelo. Marně mu rodiče domlouvali, že to nemá dělat. Na Frantíka nic nezabíralo.
Pokračovat ve čtení →
V jednom domě žili tři chlapci. Nejstarší Adam chodil už do třetí třídy a chlubil se tím, jak umí dobře počítat. Ve volném čase se zajímal o auta, kreslil si je a vystřihoval a slepoval z papíru.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden les a v tom lese jeskyně. Tu obývala spokojená loupežnická rodina. Silný, statečný a široko daleko proslulý táta loupežník. Všechny bohaté a urozené dámy a pánové se báli k lesu jen přiblížit, aby ho náhodou nepotkali. O domácnost a hlavně o věčně hladového loupežníka se starala jeho žena Anička.
Pokračovat ve čtení →
Zdenička, Milánek, Anička a Honzík byli nejen spolužáci, ale bydleli také v jedné ulici. Často si spolu hrávali, běhali a vymýšleli nejrůznější výpravy.
Pokračovat ve čtení →
Hody, hody, doprovody,
dejte vejce malovaný,
nedáte-li malovaný,
dejte aspoň bílý,
slepička vám snese jiný.
Byl podzimní den, kdy už zubaté sluníčko nehřálo tak jako dřív, a dvojčata Péťa a Páťa se jako každý den chystala do školy. Moc se jim nechtělo, ale maminka jim připravila chutnou svačinu a doprovodila je až ke školní bráně. Dívky si sedly na svá místa ve třídě a čekaly na paní učitelku. Ta však dnes do třídy přinesla zajímavou zprávu.
Pokračovat ve čtení →
V jedné zemi žily různé kouzelné bytosti a mezi nimi byli nejhlasitější kamenní obři. Jejich tělo bylo z kamene a když šli, bylo to slyšet široko daleko. A možná proto, že z kamene měli i srdce, byli plní hněvu. Často se prali a bouchali vším, co bylo kolem.
Pokračovat ve čtení →
„Nech ty nehty!“ opakovala maminka už více než po sté. Ale malá Magdalenka si stále křoupala a okusovala své prsty.
Pokračovat ve čtení →
Byla jednou jedna maličká chaloupka, ve které bydleli dědeček s babičkou. Žili tam velmi šťastně a spokojeně. Měli před chaloupkou překrásnou zahrádku, na které oba pracovali. Rostlo v ní plno ovocných stromů a pestrého kvítí.
Pokračovat ve čtení →
V hlubokých vodách byla mořská vesnička, která byla bohatě osídlená různými mořskými tvory. Žila tam spousta barevných rybiček, chobotnic, korálů, sasanek a spousta dalších mořských tvorů. Této vesničce vládl mořský král Rudolf, který měl tři dcery, mořské panny. Dvě z nich byly provdané a žily se svými rodinami ve vedlejších mořských vesnicích.
Pokračovat ve čtení →