Pohádky pro děti

V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní a většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepší kamarádi. Vilda bydlel na prvním patře a Olda v přízemí. Vždycky když někam Vilda šel, tak se sklouzl po zábradlí a dopadl přímo před dveře od Oldy. Chodili všude spolu. Hráli společně hry a měli společné nápady. Kolem jejich vily byla krásná zahrada. Trávník tam byl úplně měkký a měli tam hodně prostoru na své hry. Moc rádi si na zahradě hráli.

Daleko odsud bylo krásné městečko. Bylo tam tolik domečků, že musely stát úplně blízko sebe. Jeden vedle druhého. Žilo tam spousta lidí, ale ze všeho nejvíce tam bylo dětí. V každé rodině jich bylo několik. Většinou se všechny spolu znaly. Navštěvovaly se, hrály si spolu, chodily spolu na výlety i do školy. V tomhle městě, bylo i krásné dětské hřiště. Děti se o něj moc pěkně staraly. Každý večer, když už šly domů, si ho hezky uklidily.

V daleké zemi, kde je celý rok sníh a v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to už dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam spustí lavina. To znamená, že část sněhu se někde uvolní a najednou se celá sesune z hory dolů. I když na té hoře nežili lidé, tak přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.

Na konci vesnice stál již několik desítek let statek, jenž obývala stařičká babička s dědečkem, několika kravičkami, králíky a slepicemi. Vlastně tam s nimi žil i jeden velice odvážný a nebojácný pes. Říkali mu proto Nebojsa.

Uprostřed jedné malé vesnice stál nádherný park. Rostly tam krásné stromy, tekl tam potůček a všude vedly různé cestičky, kde se dalo hezky procházet. Všechny děti tam moc rády chodily. Kdyby si šel po jedné z těch cestiček až úplně doprostřed toho parku, našel by si tu nejlepší věc, která tam byla.

Od doby, co po světě chodili tři velmi moudří muži – mudrcové, uplynulo již několik tisíc let. Byli to tři králové z východu, kdy jeden z nich se jmenoval Kašpar, druhý Melichar a třetí Baltazar. Že jste o nich už někdy zaslechli zmínku? Pojďme se podívat, jak to s nimi vlastně bylo a proč je znají lidé z mnoha koutů světa.

Uprostřed hlubokého lesa stál pařez. Byl jediný široko daleko. Kolem něj rostlo kapradí a sem tam nějaká mochomůrka. Pravidelně každý večer na tom pařezu sedávala víla. Byla hodně malinká. Když šel kolem ní nějaký dospělý viděl jen malé světýlko na pařezu. Ale nepoznal, že by to byla víla.

Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než něco udělala. Všechno dělaly společně.

Na kraji naší ulice stála školka. Chodily tam děti z celého městečka. Ta školka vypadala jako sluníčko. Byla celá žlutá. Měla modrou střechu jako nebe. Na zahrádce kolem ní byly květiny, měkká vždycky posekaná tráva a nejlepší dřevěné pískoviště a prolézačky. Děti tam učily dvě paní učitelky.

Daleko ve vysokých skalách jsou místa, kde jsou orlí hnízda. Jsou hodně vysoko a ze země nejdou vidět. Jen když se pod tu skálu postavíš, tak občas uvidíš, jak odněkud sem tam vyletí orlí máma nebo táta. Nejčastěji vylítávají za potravou. Své malinké orlí miminka nechávají v hnízdě a létají pryč, aby jim donesli něco dobrého na zub. A aby jejich mláďátka pěkně rostla a sílila. Když už jsou ptáčátka trošku větší, je čas, aby sama vyletěla z hnízda a aby vyzkoušela sílu svých křídel a naučila se jak na to.