O strašidelné noci, kterou prožili malí dinosauři Bruno a Kali

Bruno byl ještě mladý dinosaurus, kterému se nedávno vylíhla malá sestřička Kali. Začal na ni žárlit – nelíbilo se mu, že se maminka věnuje víc jeho malé sestřičce než jemu. A už vůbec se mu nelíbilo, že musel Kali někdy hlídat a starat se o ni on sám, když se jejich maminka vydala hledat něco k snědku.

Pokračovat ve čtení →

Zákeřný skřítek

Malý skřítek jménem Tobi žil se svými rodiči v pohádkové zemi, kde si všechna stvoření byla rovna. Děti si spolu hezky hrály a dospělí spolu přátelsky vycházeli. Jenom Tobi ze všeho nejraději všem škodil. Největší radost mu dělalo, když mohl tu radost někomu jinému zkazit. Jeho maminka i tatínek z něj byli už zoufalí. Každý den ho prosili, ať už nikomu neškodí, jinak jej nikdo nebude mít rád.

Pokračovat ve čtení →

Johanka a loupežníci

V lesích žijí zvířátka a rostou tam stromy i houby. V lese můžeme najít lesní plody jako třeba borůvky a jahůdky. Já znám ale les, kde nebydlela vždycky jen zvířata. Do toho lesa se každý bál chodit. Byl černý, hluboký a hodně lidí říkalo, že je začarovaný. V tomhle lese totiž bydleli loupežníci. Každého, kdo se jen opovážil projít tímto lesem, okradli. Nikdo neví, kde přesně bydleli a nikdo ani neví, kolik jich bylo. Všichni ale z nich měli velký strach.

Pokračovat ve čtení →

Tučňák Max, který si splnil sen a naučil se létat

Byl jednou jeden tučňák jménem Max. Nebyl to ten klasický polární tučňák, který žije na Antarktidě, patřil k těm žijícím v tropech. Znal proto spoustu různých zvířat, jako jsou dikobrazi, jaguáři a krokodýli. S pár dikobrazi se dokonce přátelil, těm zbylým druhům se raději vyhýbal, přesto je však obdivoval. Všem jim totiž něco záviděl – dikobrazi měli bodliny ostré jako břitvy, jaguáři byli neskutečně rychlí a silní a krokodýli byli těmi nejlepšími vodními lovci. A Max byl jen obyčejný tučňák. Pták, který nemohl ani létat.

Pokračovat ve čtení →

O ježibabě a ježidědovi

Daleko v hlubokém lese stála dřevěná chaloupka. Měla červenou střechu, dřevěné dveře, malovaná okna s barevnými záclonky a byla celá zelená. Vypadala úplně pohádkově. Žila v ní hodná ježibaba s ježidědou. Byli už oba moc staří, ale protože byli kouzelní, tak to nevadilo. Oba měli bradavici na nose a když chodili, opírali se o hůlku. Ježibaba strašně ráda vařila a tak každý den z chaloupky vycházela nádherná vůně. Ježidědek měl moc rád jídla od ježibabky.

Pokračovat ve čtení →

Lední medvědi Míša a Ríša

Míša a Ríša byli dva lední medvědi. Žili u severního polárního kruhu. To je místo, kde je pořád velká zima a sníh. Bydleli tam moc rádi, protože chlad a zima se jim líbila. Protože to byli ale dva neposední a chytří medvědi, tak pořád něco vymýšleli. Jednou dělali závody na kopci a klouzali na břichách směrem dolů. Jindy zase zkoušeli, kdo nachytá více ryb anebo kdo se nejlépe schová ve sněhu. Pořád něco vymýšleli a jejich fantazie neměla konce. Nikdy se nenudili.

Pokračovat ve čtení →

Jak skřítek Vánek chtěl vyhrát

Když se na zadíváš na oblohu a vidíš, jak se rychle pohybují mraky, není to samo sebou. Pohání je vítr. Někdy je tak silný, že mraky doslova po nebi utíkají, a někdy je tak slabý, že se sem tam jen nějaký mráček zahoupe. Odkud takový vítr je? A kdo ho ovládá? Existují větrní skřítkové, kteří létají mezi mraky a rozfoukávají je. Je jich hodně, ale lidé je vidět nemohou. Létají moc vysoko a schovávají se mezi mraky.

Pokračovat ve čtení →

O holčičce, která zachránila ptáče

Jednoho krásného jarního dne, kdy všechno kvetlo a vonělo, se vydala malá Emilka na procházku parkem se svými rodiči. Emilka jaro zbožňovala. Všude byly nádherně rozkvetlé růžové třešně, různobarevné keře a květiny s úchvatnou vůní. Co však Emilka měla na jaře nejraději, bylo to, že se probouzela zvířátka ze zimního spánku, rodila a líhla se nová mláďata a zkrátka všechno jako by na jaře začínalo. Kdo by koneckonců na jaře takový pocit neměl, když se probouzí tolik nového života?

Pokračovat ve čtení →

Usměvavá a chytrá pacientka Sára

Kdysi dávno na konci našeho města stála velká budova. Měla spoustu oken a asi tři patra. Byla šedá a už na první pohled vypadala smutně. Byla to dětská nemocnice, kam chodily nemocné děti. Některé tady byly chvíli, potřebovaly jen ošetřit a mohly jít domů, jiné tady musely zůstat i několik dní, protože byly moc nemocné. Některé dokonce přivezla i sanitka. Jedním z takových dětí byla i Sára.

Pokračovat ve čtení →

O dinosaurovi, který neuměl zkrotit svůj ocásek

V jednom malém muzeu bydlel dinosaurus jménem Rex. Byl velký, zubatý a měl dlouhý ocásek, který ho ale moc neposlouchal. Všude, kam Rex utíkal, běžel ocásek za ním. Společnost ocásku Rexovi nevadila, přeci jen se s ním už narodil. Z čeho ale dinosaurovi nebylo do smíchu, byla nemotornost ocásku. Když se Rex otočil doleva, ocásek se otočil doprava. A když se Rex otočil doprava, ocásek nelenil a vydal se doleva.

Pokračovat ve čtení →

Jak Edita věděla, co má dělat

Ve městě moc zvířátek vidět nejde. Můžeš tam spíše potkat auta, motorky, koloběžky, hodně lidí a hrající si děti. Občas se ale stane, že i ve městě se ubytuje nějaké volně žijící zvíře. Například na stromech můžeš někdy vidět hnízda ptáčků. Někteří si najdou vysoký strom s rozvětvenými větvemi a pečlivě tam nanosí větvičku po větvičce a lístek po lístečku, dokud jim nevznikne pohodlné a pevné hnízdo. Jeden takový strom, na kterém bydleli ptáčci, stál přímo před domem od Edity.

Pokračovat ve čtení →

Jak šel Jeník do světa

V malebné malé vesnici žil malý kluk. Jmenoval se Jeník. Na hlavě nosil pořád stejnou čepici, kolena měl neustále rozbitá a ruce vždy špinavé. Jak rostl, naučil se každému řemeslu. Uměl ušít boty, opravit střechu, zasadit strom, jezdit s traktorem nebo na koni. Nebylo snad nic, co by mu nešlo. Když už byl dospělý, rozhodl se, že se vydá do světa. Přece všechno uměl, tak si chtěl vydělat někde ve světě peníze, aby se měl dobře. Jeník si vzal velkou svačinu a šel tam, kam ho nohy nesly.

Pokračovat ve čtení →