Natálka s Emou se už dlouho těšily, až pojedou s rodiči na prázdniny. Každý rok vyrážely na malou horskou chatu, kde to měly tak rády. Jen co na chatu dorazily, rodiče šli vybalovat. Ale holky už měly v plánu vyrazit do lesa, který začínal hned za plotem zahrady.
Mezi stromy bývalo v podvečer zvláštní světlo a občas se tam prý objevovaly bludičky. V pověrách o nich lidé říkali spoustu věcí, třeba že svádějí z cest nebo že se objevují jen v bažinách.
Rodiče jim ale vždycky vysvětlovali, že to jsou jen staré příběhy a že se světýlek v lese nemusí bát a mohou se na ně dokonce spolehnout. A tak Ema s Natálkou moc nevěděly, co si myslet. Les jim totiž připadal veliký a za tmy dokonce trochu strašidelný.
Když se holky večer vracely do chalupy, sedly si na lavici pod okap. Natálka si všimla malé krabičky v polici. „Co to je?“ zeptala se. Maminka se usmála a otevřela ji. Uvnitř byl starý stříbrný přívěsek s vyrytým kvítkem. „Patřil mojí babičce. Říkala, že jí nosil štěstí,“ vysvětlila. Holky si ho chvíli prohlížely a pak ho maminka schovala zase zpět do pěkné krabičky.
Další den si ho Ema půjčila, aby si ho lépe prohlédla. Šly se s Natálkou projít do lesa a vzaly ho s sebou. Vyrytý kvítek vypadal jako poupátko růže a přívěsek se jim moc líbil. Jenže když se vracely na chatu, Ema ho někde vytrousila. S Natálkou ho půl hodiny hledaly, ale nic bohužel nenašly. Nechtěly, aby byla maminka smutná, tak jí to zatím neřekly. Až se navečeří, vydají se do lesa znovu a zkusí ho ještě jednou najít, než se úplně setmí.
Mezi stromy už se začalo stmívat, ale cestičku bylo pořád vidět. Najednou se na kraji pěšiny objevilo malé světýlko, které lehce poblikávalo, jako kdyby si zkoušelo získat jejich pozornost. Natálka se zastavila. „Vidíš to?“ zašeptala.
Ema přikývla: „Bludička.“ Vypadalo to, že to nejsou ty obávané bludičky z pověr, které by chtěly člověka svést z cesty. Světýlko se drželo u pěšiny a ani jednou neuhlo do hlubokého lesa. Vznášelo se nízko nad mechem a vypadalo to, že jim chce ukázat, kam se mají vydat dál.
Natálka s Emou se na sebe krátce podívaly a měly jasno. Vydaly se za bludičkou. Po pár krocích světýlko zpomalilo a zastavilo se u mělké prohlubně v mechu. Mezi jehličím a mechem se cosi jemně zatřpytilo.
Ema si klekla na zem, aby se lépe podívala – a vtom se to znovu zablýsklo. „Je to on!“ zvolala nadšeně a opatrně zvedla přívěsek, který odpoledne ztratila.
Natálka se podívala na malé světýlko, které zůstalo u nich a klidně poblikávalo. Jako by se jim teď snažilo říct: „Tak už ho máte a teď už běžte zpátky.“
Po cestě do chaty si uvědomily, že světýlek se kolem nich mihotá víc. Vznášela se nenápadně kolem pěšiny jako malé kapky světla, které drží člověka na bezpečné cestě.
Jakmile holky vyšly z lesa, světýlka se zastavila mezi stromy. Dál už s nimi nešla. Holky se zastavily u plotu a ještě jednou se ohlédly k lesu. Tentokrát necítily strach, spíš zvláštní klid.
„Táta měl pravdu,“ řekla Natálka potichu. „Bludičky nejsou žádné děsivé bytosti. Spíš dávají pozor, aby se tu nikdo neztratil.“
Ema sevřela přívěsek v dlani a pousmála se. Zase ho měly – a k tomu získaly i pocit, že les není tak hluboký a strašidelný, jak se ve tmě může někdy zdát. Místo toho může být pokojný, klidný a umí posvítit na cestu, když to člověk potřebuje.
