V divoké Africe žil byl lvíček. Teda on už nebyl malý, byl dospělý a jeho otec očekával, že od něj převezme korunu. Ne že by lvi v Africe nosili korunu. Jsou však právem nazýváni králem zvířat. Jenže náš malý lev Alfons se bál. Vůbec neměl pro strach uděláno tak jako jeho táta.
Nevěděl, jak se kraluje, a už vůbec s nikým nechtěl jít do souboje. Ač byl velmi nerad, pomyslná koruna mu přistála na hlavě. Lev Alfons, nyní už nový král, se snažil o všechny dobře pečovat. Jenže strach a nervozita mu to ztěžovaly. Každý si na něj dovoloval a zvláště hyeny se mu smály. Lví smečku v přesile napadaly mnohem častěji. Naštěstí byl jeho táta vždy nablízku a v nejhorších chvílích hyeny vždy zahnal na útěk.
Lva Alfonse samozřejmě trápil fakt, že není mocným králem zvířat jako jeho táta, nýbrž poseroutkou, kterou zažene kdekdo. Když tak přemýšlel, došel až k útesu. Z něj pak mohl vidět smečku hyen, jak se blíží k jejich domovu. Moc dobře věděl, že by měl zasáhnout, ale hyeny byly už velmi blízko a lvu se rozklepaly nohy. Místo útoku a varování zalezl do nejbližší jeskyně. V ní se třásl strachy, ale také měl strach o své blízké. V tom jako by něco slyšel. „Bzzzzz, bzzzzz, bzzz,“ rozléhalo se jeskyní. „Možná si myslíš, bzzzz, že se staneš odvážným, bzzzz, když se zbavíš strachu, bzzzz.“ „Kdo jsi?“ lekl se lev. Byla to malá moucha, která lva už nějakou dobu pozorovala. „Samozřejmě, že potřebuji odvahu, ta mi ale chybí. Nejsem tak odvážný jako můj táta,“ naříkal lev Alfons. Ale muška se nedala. „Bzzz, tak zkus být odvážný i se strachem, bzzz.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se lev. „Bzzzz, odvaha bez strachu neexistuje, bzzzz. I tvůj táta se nejspíš bál v podobných situacích, ale strach překonal a projevil odvahu.“ Lev Alfons musel uznat, že muška má pravdu. Celou dobu čekal na to, až strach pomine. Jenže teď mu došlo, že samo od sebe se to nestane. Vyběhl z jeskyně na špičku útesu a zařval tak mocně, že se široké okolí třáslo. To hyeny nečekaly. Už už se chystaly zaútočit, ale tenhle mocný řev lva Alfonse je úplně vyvedl z míry, a tak se stáhly do ústraní. Od té doby už nikdo lva Alfonse nenazval poseroutkou. On zase věděl, že odvážně může jednat i přesto, že se mu strachem klepou kolena.
