Pohádky o medvědech

Medvědi v zimě spí. To ví snad každé dítě. Byl však jednou jeden medvěd, který se jmenoval Míša, a tomu se tedy spát nechtělo. Jak to ale začalo? Nejdříve tak jako u všech ostatních medvědů.

Za sedmero skalami a sedmero horami existuje medvědí les. Už podle názvu asi poznáš, že tam žijí jen medvědi. Malí i velcí. Žijí tam ve velkých rodinách. Dělají všechno společně. Sbírají spolu zásoby jídla, ukládají se spolu k zimnímu spánku a pomáhají si při stavění brlohů. A když přijde jaro, pořádají různé závody a soutěže, aby se zabavili a aby si protáhli svaly po dlouhém zimním odpočinku.

Milé děti, určitě si vzpomínáte na hodného medvídka Erika, který rád chodil na ryby a rád pekl medové koláčky. Medvídci přece med milují. Během své cesty na ryby si našel novou kámošku, veverku Ryšku, která se vydala na ryby s ním. Malá veverka Ryška se ho nebála jako ostatní zvířátka v lese. Cítila, že je to hodný medvídek a bylo jí s ním dobře. Jak tak byli na rybách, ulovili spolu zlatou rybku, která medvídkovi řekla, že mu splní jedno přání. A pamatujete si, děti, jeho přání?

V jedné chaloupce v lese žil medvídek Erik, který miloval nejen med, ale jeho největším koníčkem bylo chození na ryby. Byla to jeho velká záliba. Každou sobotu si proto připravil svůj kyblík a udici a vydal se na ryby k průzračnému jezírku uprostřed jeho lesa. Sice rybky, co chytil, hned vypustil zpátky, ale bavilo ho zkoušet, jestli se nějaká chytí. Medvídek byl sice velký a mnoho zvířátek se ho bálo, ale byl to velký dobrák s čistým srdíčkem.

V zemi, kde jsou ledovce a jen samý sníh, žil jeden lední medvěd. Byl to medvěd samotář. Nepotřeboval kamarády ani lední medvědici. Byl spokojený, když bydlel sám. Jezdil po ledových krách, válel se na sněhu a plaval si v ledové vodě. Dělal si, co chtěl, kdy chtěl, a byl šťastný, že se nemusí o nikoho starat. Jednou se ale stalo něco, co ledního medvěda změnilo.

Medvědice Líza žila úplně sama ve své jeskyni v lese. Bydlela v ní teprve krátce – ještě nedávno totiž žila v jeskyni se svými rodiči. Na bydlení sama si proto teprve zvykala. Největší potíže jí dělaly noci. Nedaleko jeskyně totiž stála dřevěná chatka a Líza v ní po nocích často vídala podivná světla a stíny a někdy dokonce slýchala různé strašidelné zvuky. Myslela si, že v chatce straší a za tmy se proto často bála.

V celém městě šli už všichni dávno spát. Byla hluboká noc. Žádná světla v oknech nesvítila. Na nebi se jen třpytily hvězdy a houpal se měsíc. Ale přece jen byl někdo vzhůru! Na vrchním patře jednoho domu v dětském pokojíčku. Kdepak děti, ty už dávno spaly. Ten někdo stál u okna pokojíčku a bděl. Plyšový medvídek.

Přišel den, kdy se měl jít Antárek spolu se svým tatínkem učit lovit ryby. Ještě nedávno by proti tomu protestoval – raději by se nadlábnul medem a k rybám by ani nepřičichl. Avšak po tom, co se přecpal medem tolik, že skončil s bolestmi břicha u veterináře, už nemohl med ani vidět a ryby se staly jeho novým oblíbeným pokrmem. Proto se dne, kdy se je naučí sám lovit, už nemohl dočkat.

Míša a Ríša byli dva lední medvědi. Žili u severního polárního kruhu. To je místo, kde je po celý rok velká zima a sníh. Bydleli tam moc rádi, protože chlad a zima se jim líbily. Jelikož to ale byli dva neposední a chytří medvědi, pořád něco vymýšleli. Jednou dělali závody na kopci a klouzali se po břichách směrem dolů, podruhé zase zkoušeli, kdo nachytá více ryb anebo kdo se nejlépe schová ve sněhu. Vždy si něco našli, jejich fantazie neměla konce. Zkrátka nikdy se nenudili.