Plyšový méďa knihovník

Uprostřed jedné malé vesnice stál nádherný park. Rostly tam krásné stromy, tekl tam potůček a všude vedly různé cestičky, kde se dalo hezky procházet. Všechny děti tam moc rády chodily. Kdyby si šel po jedné z těch cestiček až úplně doprostřed toho parku, našel by si tu nejlepší věc, která tam byla.

Stál tam malý domek. Měl červenou střechu a v oknech pestrobarevné záclony. Ten domek byl kouzelný. Byla to dětská knihovna. A byla plná dětských knížek. Pro kluky i pro holky. Tato knihovna byla ale zvláštní v tom, že měla neobyčejný dětský čtenářský koutek. Byla to taková místnost, kde byly polštáře a pohodlná pohovka a ty sis tam mohl lehnout, jak chtěl a přitom si prohlížet nebo číst ty nejlepší příběhy z knížek. V koutku byl ale ještě někdo. Na té pohovce vždycky seděl velký a huňatý plyšový medvěd. Nebyl to ale obyčejný plyšák. Ten medvěd byl pohádkový.

Jednou si do téhle knihovny zašel malý klučina jménem Viktor. Měl moc rád knížky a líbily se mu všechny dobrodružné příběhy. Když Viktor přišel do knihovny a rozhlížel se jakou knížku si půjčí, jedna z nich tak zvláštně svítila. Vždycky když se na ni podíval, tak na něj blikla. Tomu se nedalo odolat. Musel si ji půjčit. Vzal si ji a hned si sedl na pohovku do čtenářského koutku. Těsně vedle plyšového medvěda. Otevřel knihu, ta se zatřpytila a hned na první stránce byla kouzelná věta. „Ať na tebe nepadne dřímota a ať se vrátí do médi trochu života.“ Když to Viktor přečetl, kniha začala sama listovat. Zvedla se mu z klína a kouzelné třpytky se točily kolem ní. Slovíčka z ní skákala a písmenka si jen tančila. Pak se položila Viktorovi do klína. Ten jen koukal a nechápal co to bylo. „Tak co? Jdeme si číst?“ Ozval se neznámý hlas za Viktorem. Otočil se a zjistil, že to mluví na něj plyšový medvěd. „Ty mluvíš?“ Zeptal se Viktor. „Ano, kouzelnou větou v knížce si mě oživil. Dokáže to jen tato kniha. Jsem pohádkový medvěd knihovník. Můžu si teď s tebou číst a povídat a zahrát si. Až jak knihu dočteme, přečteš poslední větu a já zase usnu. Ale neboj příště mě zase můžeš oživit. Když přečteš zase tu první kouzelnou větu v této knížce.“ Viktor se jen usmíval. Nevěděl, že plyšový medvěd v knihovně může ožít. Přečetli si spolu několik knih. Povídali si o dobrodružných příbězích a hodně se spolu nasmáli.

Od té doby se Viktor těšil do knihovny ještě více. Moc rád každý den přibíhával přes park po cestičkách a co nejrychleji ke knížkám. Sedl si na pohovku a četl ještě raději. Nejenže se dozvídal plno nových věcí, ale taky tam měl pomocníka. Medvěda knihovníka.