Plyšový méďa knihovník

Uprostřed jedné malé vesnice stál nádherný park. Rostly tam krásné stromy, tekl tam potůček a všude vedly různé cestičky, kde se dalo hezky procházet. Všechny děti tam moc rády chodily. Kdybys šel po jedné z těch cestiček až úplně doprostřed parku, našel bys tu nejlepší věc, která tam byla.

Stál tam malý domek. Měl červenou střechu a v oknech pestrobarevné záclony. Tento domek byl kouzelný. Byla to dětská knihovna. A byla plná dětských knížek. Pro kluky i pro holky. Tato knihovna byla ale zvláštní v tom, že měla neobyčejný dětský čtenářský koutek.

Byla to taková místnost s polštáři a pohodlnou pohovkou a ty sis tam mohl lehnout, jak chtěl, a přitom si prohlížet nebo číst ty nejlepší příběhy z knížek. V koutku se nacházel ale ještě někdo. Na té pohovce vždycky seděl velký a huňatý plyšový medvěd. Nebyl to ale obyčejný plyšák. Medvěd byl pohádkový.

Pohádka pro děti Plyšový méďa knihovník
Plyšový méďa knihovník, Anička I.

Jednou si do téhle knihovny zašel malý klučina jménem Viktor. Měl moc rád knížky a líbily se mu všechny dobrodružné příběhy. Když Viktor přišel do knihovny a rozhlížel se, jakou knížku si půjčí, jedna z nich tak zvláštně zasvítila. Vždycky, když se na ni podíval, blikla na něj. Tomu se nedalo odolat. Musel si ji půjčit.

Vzal si ji a hned si sedl na pohovku do čtenářského koutku. Těsně vedle plyšového medvěda. Otevřel knihu, ta se zatřpytila a hned na první stránce stála kouzelná věta: „Ať na tebe nepadne dřímota a ať se vrátí do médi trochu života.“ Když to Viktor přečetl, kniha začala sama listovat. Zvedla se mu z klína a kouzelné třpytky se točily kolem ní. Slovíčka z ní skákala a písmenka tančila. Pak se položila Viktorovi do klína. Ten jen nechápavě koukal, co to bylo.

„Tak co? Jdeme si číst?“ ozval se neznámý hlas za Viktorem. Otočil se a zjistil, že to na něj mluví plyšový medvěd. „Ty mluvíš?“ zeptal se Viktor. „Ano, kouzelnou větou v knížce jsi mě oživil. Dokáže to jen tato kniha. Jsem pohádkový medvěd knihovník. Můžu si teď s tebou číst, povídat a zahrát si. Až jak knihu dočteme, dočteš poslední větu, zase usnu. Ale neboj příště mě zase můžeš oživit, když přečteš zase první kouzelnou větu v této knížce.“ Viktor se jen usmíval. Nevěděl, že plyšový medvěd v knihovně může ožít. Přečetli si spolu několik knih. Povídali si o dobrodružných příbězích a hodně se spolu nasmáli.

Od té doby se Viktor těšil do knihovny ještě více než kdy předtím. Moc rád každý den přibíhával přes park po cestičkách a co nejrychleji ke knížkám. Sedl si na pohovku a hltavě četl. Nejenže se dozvídal plno nových věcí, ale taky tam měl pomocníka. Medvěda knihovníka.

5/5 - (27 votes)

Komentáře: 3

  1. Nádherná pohádka ? opravdu se povedla a obě moje děti si jí vážně užily. Díky moc za ní

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..