Plyšový méďa knihovník

Uprostřed jedné malé vesnice stál nádherný park. Rostly tam krásné stromy, tekl tam potůček a všude vedly různé cestičky, kde se dalo hezky procházet. Všechny děti tam moc rády chodily. Kdybys šel po jedné z těch cestiček až úplně doprostřed parku, našel bys tu nejlepší věc, která tam byla.

Stál tam malý domek. Měl červenou střechu a v oknech pestrobarevné záclony. Tento domek byl kouzelný. Byla to dětská knihovna. A byla plná dětských knížek. Pro kluky i pro holky. Tato knihovna byla ale zvláštní v tom, že měla neobyčejný dětský čtenářský koutek.

Byla to taková místnost s polštáři a pohodlnou pohovkou a ty sis tam mohl lehnout, jak chtěl, a přitom si prohlížet nebo číst ty nejlepší příběhy z knížek. V koutku se nacházel ale ještě někdo. Na té pohovce vždycky seděl velký a huňatý plyšový medvěd. Nebyl to ale obyčejný plyšák. Medvěd byl pohádkový.

Jednou si do téhle knihovny zašel malý klučina jménem Viktor. Měl moc rád knížky a líbily se mu všechny dobrodružné příběhy. Když Viktor přišel do knihovny a rozhlížel se, jakou knížku si půjčí, jedna z nich tak zvláštně zasvítila. Vždycky, když se na ni podíval, blikla na něj. Tomu se nedalo odolat. Musel si ji půjčit.

Vzal si ji a hned si sedl na pohovku do čtenářského koutku. Těsně vedle plyšového medvěda. Otevřel knihu, ta se zatřpytila a hned na první stránce stála kouzelná věta: „Ať na tebe nepadne dřímota a ať se vrátí do médi trochu života.“ Když to Viktor přečetl, kniha začala sama listovat. Zvedla se mu z klína a kouzelné třpytky se točily kolem ní. Slovíčka z ní skákala a písmenka tančila. Pak se položila Viktorovi do klína. Ten jen nechápavě koukal, co to bylo.

„Tak co? Jdeme si číst?“ ozval se neznámý hlas za Viktorem. Otočil se a zjistil, že to na něj mluví plyšový medvěd. „Ty mluvíš?“ zeptal se Viktor. „Ano, kouzelnou větou v knížce jsi mě oživil. Dokáže to jen tato kniha. Jsem pohádkový medvěd knihovník. Můžu si teď s tebou číst, povídat a zahrát si. Až jak knihu dočteme, dočteš poslední větu, zase usnu. Ale neboj příště mě zase můžeš oživit, když přečteš zase první kouzelnou větu v této knížce.“ Viktor se jen usmíval. Nevěděl, že plyšový medvěd v knihovně může ožít. Přečetli si spolu několik knih. Povídali si o dobrodružných příbězích a hodně se spolu nasmáli.

Od té doby se Viktor těšil do knihovny ještě více než kdy předtím. Moc rád každý den přibíhával přes park po cestičkách a co nejrychleji ke knížkám. Sedl si na pohovku a hltavě četl. Nejenže se dozvídal plno nových věcí, ale taky tam měl pomocníka. Medvěda knihovníka.