Daleko odsud v zemi zvané Aljaška žije psí smečka. Není to obyčejná smečka. Jsou to psi, kteří mají mezi sebou silné pouto, spolupracují spolu a mnohdy si navzájem zachránili život. Tito psi mají výjimečnou práci. Každý z nich má na sobě zvláštní vázání. Žádná běžná vodítka, je to postroj, který spojuje všechny psy ve smečce. Společně táhnou za sebou sáně, na kterých stojí jejich pán s nákladem.
Tahat takové sáně a k tomu na Aljašce není jen tak. V téhle zemi je obrovská zima, všude plno sněhu a velký mráz. Psí smečka musí mít velkou sílu a hlavně si musí pomáhat, aby sáně s nákladem i s pánem, dokázala vézt.
Psí smečka musí být nejen silná, ale i chytrá. A svého pána musí poslouchat. On své pejsky na oplátku musí mít moc rád a dávat jim vše, co potřebují. Jedině tak budou vědět, že si vždycky pomůžou, jako tomu bylo nedávno na cestě kolem hor.
Bylo zrovna brzy ráno, když se na osudnou cestu pošťák se svými psy vypravil. Naložil balíky na sáně, dal své smečce postroje, pevně je uvázal k saním a také k sobě, aby jim to bylo pohodlné, a vyrazil. Spolu jeli nádhernou zasněženou krajinou. Bylo časně ráno, pusto prázdno, nikde ani živáčka. Jen sem tam kolem nich proletěl pták.
Pošťákovi pejsci byli silní a poslušní. Běželi krásně vedle sebe, jako by byli jedno. Když projeli kolem malé vesnice, zahnuli na cestu kolem hor. Nebezpečný to úsek! Ovšem jinudy cesta nevedla. Vše bylo v pořádku a byli skoro na konci hor, když najednou z vrcholku spadl sníh. Obrovská hromada sněhu. Téměř lavina. Sesypala se přímo na saně s pošťákem a balíky.
Pejsci zastavili. Otočili se dozadu. Když uviděli, co se to stalo, nemohli uvěřit svým očím. Jejich pán, natož sáně beze stopy. Vše zavalené pod hromadou sněhu. Pejsci neváhali. V tu chvíli jako věrní a chytří přátelé začali spolu pána odhrabávat. Tlapky jim kmitaly v hromadě sněhu. Pejsci věděli, že záleží na každé vteřině. Museli co nejdříve najít svého pána. Po chvíli tlapkami narazili na jeho oblečení. Zabořili tak své tlamy do sněhu a snažili se pošťáka vytáhnout. Odvlekli ho na kraj cesty. Aby ho co nejdříve zahřáli, lehli si všichni kolem něj i na něj. Doslova ho oblehli svými trupy.
Za pár minut jejich teplo prostoupilo až k pánovi. Pomalu se přestal třást a otevřel oči. Když poznal, jak ho zahřívají jeho věrní kamarádi, rozzářil se štěstím.
„Děkuji vám, kamarádi, bez vás bych pod sněhem zůstal,“ vděčně hladil svou psí smečku.
Ještě tentýž den svou cestu pošťák dokončil. Jen díky svým psím přátelům. Nikdy jim to nezapomněl a na oplátku se o ně staral, jak nejlépe dokázal.
