Zubatá strašidla a písek ze Sahary

Město Strašidrno ještě pokrývala vrstva sněhu, který pomalu odtával, jak pomaloučku natahovalo své prstíčky jaro a vyhánělo studenou zimu pryč za kopce. To ráno sníh ale vypadal jinak. Když se zubatá strašidla ráno probudila, místo bílé peřiny viděla oranžový špinavý sníh. A protože strašidla jsou zvyklá strašit lidi a ne sebe, hrozně se toho polekala.

„Neroztahuj ty záclony, mámo,“ křičel malý zubatý chlapec Bubík. „Nějaká příšera pozvracela celé město a teď někde číhá, až vylezeme ven!“

„Ale, Bubíku, nejsi už tak malý, abys ještě věřil na příšery.“

„Cože? Příšera?“ zaslechlo to z vedlejšího pokoje zubaté strašidlo táta. „Rychle pryč, než mě taky pozvrací!“

Maminka si jen povzdechla a sledovala, jak se zubatý táta snaží nacpat své mohutné, místy chlupaté tělo pod postel.

„Bubíku, vyčisti si pořádně zuby a pojď na snídani. Ať můžeme vyrazit do školy,“ připomněla maminka a roztáhla závěs.

Bubík si zakryl oči peřinou. Nejdřív opatrně jedním okem vykoukl z okna, potom se odhodlal podívat. Všude bylo oranžovo. Když to nebyla příšera, co to mohlo být jiného? Trochu mu to připomnělo koření, které maminka dává do omáčky. Sladkou papriku.

„Mami, co když nás někdo posypal paprikou a teď nás chce sežrat?“ volal Bubík.

Zpod postele vystřelil táta a uháněl se schovat do skříně.

„Nejezte mě,“ volal táta. „Nejsem dobrej. Bude vás po mně bolet břicho. Už dva dny jsem se nemyl.“

„No to mi snad ani neříkej!“ okřikla ho maminka, ale táta už byl pevně zavřený ve skříni.

„Nikdo nás nesežere, vy strašpytlové,“ ozvala se Bubíkova sestra, která právě vyšla ze svého pokoje. „Copak jste nečetli zprávy na Hroozlu?“ (čti Hrůzlu; Hrůzl je webový prohlížeč založený Strašislavem Zubatým, který používá většina strašidel pro vyhledávání na počítači a mobilech.)

„Ještě ne, zlato,“ povídala maminka. „A tatínek nechal mobil na stole, takže si ve skříni asi nic nepřečte.“

„Kdepak, taťák už je tady,“ ukazoval Bubík, zatímco si sedal ke stolu s připravenou snídaní.

Táta přikrčeně zdolal schody a plížil se za nimi ke stolu.

„To oranžové je písek ze Sahary,“ vysvětlila Zubomila.

„Takže přece jen nás pozvracela příšera! Příšera, která žrala písek! Kde ta Sahara číhá? Sežere nás taky?“ zpanikařil táta a schoval se pod koberec.

„Sahara není žádná příšera, tati,“ řekla Zubomila a plácla se do čela. „Sahara je největší poušť na světě. A leží v Africe. To je odsud strašně daleko.“

„Tak jak se dostala až sem?“ ptal se Bubík.

„No přece s větrem, Bube. Písek z pouště je tak jemný, že ho vítr snadno zvedne do výšky. A nahoře v mracích fouká jinak než tady dole. A tak se stane, že ten písek docestuje až k nám. Když je ho hodně, může trochu zhoršit ovzduší, ale to je tak všechno.“

Taťák vyskočil zpod koberce, pěkně ho uhladil a posadil se ke stolu. Vesele se smál a dělal, že se nic z toho, co tu předvedl, nestalo.

„Jů, to už je hodin, měl bych jít do práce. Lidi se sami nepostraší,“ povídal táta, sbalil si věci a vyběhl chvatně z domu.

„Vy už byste měli také jít do školy, děti,“ povídala maminka.

„Já ještě nedojedl pavoučinky,“ namítl Bubík.

„Ujede nám kvůli tobě bububus,“ zavrčela Zubomila a uvázala si na hlavu mašli. Na záda si hodila školní tašku a vyrazila na zastávku.

Bubík ještě se srolovanou pavoučinkou v zubaté puse nazul boty, vzal si tašku a pádil za Zubomilou. Jen taktak, že mu bububus neujel. Kdyby totiž nešel do školy, nedozvěděl by se, kde je na mapě ta Sahara, nevěděl by, že poušť je vlastně ohromná plocha písku a pořád by si myslel, že tudy chodí nějaká příšera, která vyžírá pískoviště a zvrací jim pak písek na město.