Uprostřed hlubokého lesa bylo zvláštní obydlí. Bylo postavené v koruně stromu, takže ho málokdo viděl. Bydlel v něm loupežník Karlos. Byl hodný. Spíš jen dohlížel na kolemjdoucí a loupil jen u těch, kteří měli nadbytek peněz, nechtěli se rozdělit a sobecky si to schovávali pro sebe. Měl úplně na krátko ostříhané vlasy a na obličeji krátké vousy. U obočí malou roztomilou jizvu a svýma krásnýma velkýma očima očaroval snad každého. Měl ale jeden nešvar. Špatně slyšel na jedno ucho. Karlos si rád vysedával na svém domě ve stromě a pozoroval svrchu vše, co se v lese dělo. Jednou ale uviděl někoho, na koho nikdy nezapomněl. Bylo to setkání, které navždy změnilo jeho život.
Bylo brzo ráno. Loupežník Karlos si dával svou ranní kávu, když v tu chvíli pod jeho stromem někdo proběhl. Loupežník se ani nestihl podívat, kdo to byl. Rozhlížel se kolem, ale jen z dálky viděl malou siluetu nějaké dívky. Další den se stalo to samé. A další taky. „Kdo mi to tu běhá po lese?“ přemýšlel nahlas loupežník.
Chtěl to zjistit, proto příští den nečekal na stromě, ale postavil se na konec lesní pěšiny, kde dívka vždycky běžela. Jak tam tak stál, už z dálky viděl, jak se blíží. Byla štíhlá, tmavé dlouhé vlasy měla stažené v culíku a když běžela, usmívala se. Doběhla na konec pěšiny, zastavila se a pak si všimla loupežníka. Ten na ní mohl oči nechat.
Nesměle a s milým úsměvem se jí představil: „Ahoj, já jsem Karlos. Jsem loupežník. Hodný loupežník. Spravedlivý. Beru jen bohatým a sobeckým lidem a dávám to chudým. Pár dní tě tady sleduju, jak běháš po lese, proto jsem dneska počkal na tomto místě, abych tě mohl potkat.“
Dívka se rozpačitě na něj usmívala. „Já jsem Nikoleta. Jsem dcera našeho vladaře ve městě. Sem do lesa chodím často běhat. Nikdo mě tady nezná a nevidí. Nemusím být tady oblečená jako dáma a nemusím si dávat pozor, jak se mám chovat. Když běhám, potkávám jen zvířátka a ti mě mají rádi takovou, jaká jsem. Nevěděla jsem, že tady bydlíš i ty.“
Loupežník Karlos chtěl Nikoletu poznat víc, a tak si chvíli povídali. Pak se najednou zvedla, že už musí jít, a utekla. Párkrát ji ještě potkal, když běhala v lese, ale Nikoleta měla strach. Říkala, že ji jako dceru vladaře nikdo nemůže vidět, že se baví s loupežníkem.
Uběhlo pár měsíců. Karlos Nikoletu celou dobu neviděl. Až jednou ráno, kdy ještě skoro spal, v tom zdravém uchu zaslechl něco zvláštního. Někdo po lese běžel. Klacky praskaly, listí šustilo a větve se ohýbaly. Loupežník se podíval a viděl, jak rychle po lese utíká Nikoleta. Byl tak rád, že ji vidí. Ale proč utíká tak rychle? A pak to uviděl. Někdo běží za ní. Někdo ji honí. Karlos ji musí zachránit.
Seskočil ze stromu, ve chvilce ji vzal do náruče a lanem se vyšvihl nahoru do stromu i s Nikoletou. „Počkej tady,“ řekl jí a seskočil zase dolů. Chytil lumpa, co běžel za Nikoletou. Svázal ho a nechal ho ležet na cestě. Pak se vrátil za svou běžkyní do domu na stromě. Nikoleta byla moc ráda, že ji loupežník zachránil.
Vysvětlila mu, že to je sluha od jednoho jejich vládce a že ji měl chytit a dovést zpátky na hrad. Ale on ji chtěl ve skutečnosti chytit a nějakou dobu ji držet schovanou. A pak by ji dovedl jejímu tatínkovi vladařovi, že ji zachránil a našel a že on je ten hrdina. To se loupežníkovi Karlosovi nelíbilo. Na hrad dovedl svázaného sluhu a řekl vše, co se stalo. Nikoleta mu to potvrdila a moc chválila loupežníka Karlose před svým tatínkem. Sluha skončil ve vězení.
A co Nikoleta a loupežník Karlos? Vladař musel uznat, že i když není někdo urozený, může být dobrým člověkem. Jako třeba Karlos. A taky si uvědomil, že jeho dcera je šťastnější, když je obyčejná a běhá v lese, než když se má chovat jako dáma a dělat vše podle vladařských pravidel. A tak Nikoleta mohla běhat po lese a kamarádit se s loupežníkem. Nakonec se z urozené dívky a z loupežníka s jizvou, nemocným uchem a hezkýma očima stali nerozluční přátelé. A podle toho, jak se na sebe koukali, tak časem i víc než jen přátelé.
Je to strašně krásný příběh