Pohádky o autech

Daleko za naší vesnicí byl závodní okruh. Každý rok se tam pořádaly závody aut. Jezdila tam ta nejlepší závodní auta, která kdy kdo mohl vidět. Jejich rychlost byla neskutečná. Vždycky se na ně chodilo dívat hodně lidí. Všichni sledovali a fandili na svých sedadlech svým favoritům. Blízko závodní dráhy stála i jiná auta než závodní. Bylo tam zaparkované menší hasičské auto a sanitka. Jenže to hasičské bylo moc nešťastné.

Každé ráno přes naše město jezdila dodávka. Byla vždycky hezky čistá, umytá a jezdila podle předpisů. Nedělala hluk. Jezdila tiše a spořádaně. Rozvážela po městě jídlo. Brzy ráno vyjela někam daleko za město, tam kde to nikdo neznal. Nechala se naložit ovocem a zeleninou a jela zpátky do našeho města. Tady jídlo rozvezla do různých stánků. Lide si tam pak chodili kupovat ovoce a zeleninu. Tu dodávku řídil jeden řidič, ale nebyl to jen tak obyčejný řidič.

Patrik byl malý kluk. Bydlel v útulném domku se svým tatínkem. U domu měli velkou garáž. A nad garáží jim visel nápis: „Nejlepší automechanik ve městě.“ Tatínek od Patrika totiž v té garáži opravoval auta. Jezdili k němu lidé se svými auty ze širokého okolí. Uměl opravit na autě snad úplně všechno. Patrik svého tatínka vždy při práci pozoroval. Učil se od něj. I když byl ještě malý kluk, tak byl šikovný a uměl hodně věcí už udělat na autě sám.

Kolem malého pohádkového města vedla silnice. Jezdila na ní auta malá i velká. Některé kamiony rozvážely zboží a jiná menší auta vozila lidi do práce. V tomhle pohádkovém městě byli lidi i auta kamarádi. Pomáhali si navzájem. Auta lidi vozila, kde potřebovali a lidi se zase o auta pěkně starali. Myli je, doplňovali benzín a opravovali. Za to se auta snažila jezdit podle předpisů. Bylo to nejspokojenější město. Dokud ale do města nepřijelo auto Bouřlivák.

Bylo jednou jedno autíčko, které moc a moc rádo jezdilo po tmě. Nejradši jezdilo v noci, když svítil měsíček a hvězdičky. Ale nechtělo si nikdy rozsvítit světla, aby pořádně vidělo na cestu. Ostatní autíčka mu říkávala: „Musíš si na cestu rozsvítit, jinak neuvidíš, kam jedeš. Vždyť bys mohlo nabourat!“ Ale autíčko na jejich rady nedbalo. Jezdilo si dál po tmě.

Byl jednou jeden modrý traktor. Nebyl ani nový, ani starý, a ten moc rád jezdil do děr v silnici. Líbilo se mu, jak to dělalo hrk hrk hrk, když projížděl dírami, a také to, jak se u toho celý natřásal a poskakoval.

Bylo jednou jedno autíčko, které bylo krásně modré. Ale protože moc rádo jezdilo blátem, nebyla modrá barva vůbec vidět. Autíčko bylo celé zablácené a špinavé.

Černá asfaltová cesta, bílé značení pruhů a všude okolo značky s pravidly. Po této cestě autíčko jezdilo každý den do práce a pak za rodinou. Ovšem jednoho dne ho tato cesta přestala bavit. Chtěl poznat víc, než jen jednu a tu samou cestu, kde se nikdy nic neměnilo. Jednoho dne tak přijelo domů, až ke svým rodičům.

Bylo jednou jedno autíčko, které bylo nesmírně rychlé, až mu to ostatní auta záviděla. Bohužel však bylo i velmi neopatrné a na ostatní autíčka na cestě nedávalo pozor, až se kolikrát málem srazilo. Všichni autíčku říkali, ať se polepší.Pokračovat ve čtení →