Jednou mechanici poblíž velké opravny vyrobili krásné nové zelené autíčko. Jakmile mohlo jezdit, hned se zvědavě vydalo na silnici. Ale bylo to malé nové autíčko, které na silnici ještě nikdy nejezdilo. Přesto už chtělo jezdit jako velká auta.
To ráno zelené autíčko vyjelo z garáže. Chtělo se vydat do města. Sotva však projelo první dvě zatáčky, nebe se zatáhlo a začalo hustě pršet. Autíčko vůbec nevidělo, kam jede. Když už málem sjelo do škarpy, rozhodlo se, že se raději pomalu vrátí k velké opravně. Tam stála na parkovišti stará modrá Tatra. Hned jak uviděla mokré autíčko mžourající na cestu, zatroubila a povídá: „Ty malý popleto, ty sis nezapnul stěrače!“
Zelené autíčko se udiveně zadívalo na starou Tatru.
„Stěrače?“
„No ano, abys vidělo na cestu i v dešti. U volantu máš na to určitě páčku. Zatáhni za ní a uvidíš,“ radila Tatra.
Autíčko zamyšleně zatáhlo za páčku a nestačilo se divit. Sviš, sviš, svištěly stěrače a létaly po předním skle sem a tam.
„Jé,“ zaradovalo se autíčko, „už vidím na cestu. Děkuji ti, stará Tatro.“
Druhý den autíčko zase vyrazilo na cestu, která vedla do města. Hnalo se do kopce, když tu se před ním objevil železniční přejezd. Autíčko zastavilo.
„To je ale zvláštní silnice,“ říká si a kouká na koleje. „To bude určitě zkratka do města.“
Zelené autíčko vjelo na koleje. Ale co to?
„To je ale hrbatá silnice,“ volalo autíčko a hrkalo se po kolejích. Hrk, hrk, hrk.
Za chvilku ho z toho poskakování začala bolet kolečka. Najednou zaslechlo podivné zvuky: „Šchuchuchu šchuchuchu hůhů!“ V zatáčce se objevil proti autíčku vlak. Autíčko jen taktak stihlo seskočit z kolejí na cestu. Celé vystrašené se rozjelo do velké opravny.
Když mu mechanici opravili kolečka, vyprávělo svou příhodu staré Tatře.
„Chichichi,“ smála se Tatra, „koleje nejsou pro auta. Po těch jezdí jenom vlak. A ten musíš nechat projet. Pro auta je silnice.“
„To už teď také vím. Už si dám na vlak pozor.“
„Co jsi tam vlastně hledalo?“ ptala se stará Tatra.
„Chtělo jsem se jet podívat do města. Ještě jsem ho nevidělo a ostatní autíčka ano. Ale neumím ještě jezdit tak dobře jako velká auta.“
„Nebuď smutné. Jsem sice stará zrezlá Tatra, ale do města ještě dojedu. Víš co? Já pojedu s tebou a budu tě učit.“
A tak se stará Tatra a autíčko vypravili do města spolu. Stará Tatra radila autíčku, jak to na silnici, a hlavně ve městě, chodí. Autíčko se nemohlo na město vynadívat. Tolik dalších aut, tolik lidí a obchodů, až z toho přecházel zrak.
„Teď musíme zastavit,“ povídá Tatra.
„Proč?“
„Vidíš támhle to červené světlo? To je semafor. Červená znamená, že musíš zastavit.“
Obě autíčka poslušně zastavila. Ostatní auta, motorky, kola i náklaďáky také.
„A co teď?“ ptalo se zelené autíčko.
„Musíme čekat, až se rozsvítí zelená.“
Za chvilku přeskočilo červené světýlko na žluté.
„Připrav se, pojedeme,“ zatroubila vesele Tatra, až pán přecházející na poslední chvíli po přechodu leknutím nadskočil.
„Zelená!“ zaradovalo se autíčko. Teď mohla všechna auta jet.
Když se večer zelené autíčko vrátilo domů do garáže, chtělo se mu moc a moc spinkat. Poděkovalo ještě staré Tatře za to, že ho učila. Pak už se zavrtalo do postýlky a usnulo. Spalo se mu moc krásně. Zdálo se mu o městě. Ze spaní potichounku zatroubilo. Bylo moc rádo, že umí jezdit jako ostatní velká auta.
