Kouzelný strom

Zubatá strašidla

Kousek za Strašidrnem stojí uprostřed louky starý vysoký strom. Říká se o něm, že je památný, protože tam stojí už mnoho a mnoho let. Je to dubisko jako hrom. Podle jedné pověsti na něm odpočíval ve svém netopýřím přestrojení sám upír Drákula.

Jednoho dne se ale stalo, že tento strom začal usychat. Nikdo nevěděl proč. A protože se nikomu nedařilo strom zachránit, rozhodl starosta Strašidrna, že strom nechá pokácet, aby na někoho náhodou nespadly usychající větve.

Bubík se Zubomilou z toho byli smutní. Chodili si pod strom rádi hrát.

„Přece to tak nenecháme, Bubíku,“ povídala Zubomila. „Ten strom musíme zachránit.“

„Ale jak?“

„To nevím. Ale máme na to měsíc, než ho pokácí. To by byla taková škoda. Vždyť stromy jsou potřeba, to ví každé strašidlo.“

A tak se ti dva vydali ke stromu.

„Vypadá suše,“ konstatoval Bubík. „Větve má suché a pokroucené jako naše prababička ruce.“

„Prababička si je maže mastičkou, třeba když ten strom něčím namažeme, tak mu bude líp,“ navrhla Zubomila.

„Já bych začal tím, že ho budeme zalejvat, jako to dělá máma s kytkama.“

Bubík vzal kýble a nosil vodu. Zubomila zašla na návštěvu k prababičce. Prababička bývala lesní víla a souhlasila s tím, že jí dá speciální mastičku, kterou používají stromové víly. Zubomila poděkovala, vzala mastičku a vrátila se ke stromu.

Bubík stále zaléval. Zubomila natřela strom mastičkou.

„Žádnej zázrak,“ utrousil Bubík.

„Nic není hned,“ povídala Zubomila. „Tohle je problém mnoha lidí. Myslí si, že si jednou vezmou lék a hned bude všechno dobré. Tak to přece není, všechno chce svůj čas. I strom potřebuje čas, aby se uzdravil.“

„No, asi neví, že ho moc nemá,“ ušklíbnul se Bubík, otočil se ke stromu a začal mu hulákat těsně na kůru: „Hej, strome! Máš měsíc na to se uzdravit, jinak tě přijdou skácet! Tak pohni!“

„Bubíku! Chováš se jako trubka,“ protočila oči Zubomila.

Tak každý den chodili ti dva zalévat strom. A co se nestalo. Strom jako by se mastí uzdravil, nebo možná vyslyšel Bubíkovo naléhání. Když jednou ráno Bubík se Zubomilou přišli, strom byl obalený listím a zelenal se jako na jaře.

„Jů, tak tomu říkám nádhera,“ pochvaloval si Bubík.

„Děkuji vám, zubatá strašidla,“ zašuměl strom mezi listím.

Bubík se Zubomilou úplně oněměli. Ještě neslyšeli, že by nějaký strom mluvil.

„Ty jsi kouzelný strom?“ vykoktal Bubík, když se konečně vzpamatoval.

„Ano, jsem kouzelný strom. Každý strom je kouzelný. A nemusí ani mluvit,“ odpověděl strom.

„To nechápu. Když nemluví, tak je naprosto obyčejný,“ povídal Bubík.

„Kdyby nebylo nás stromů, neměla byste vy strašidla co dýchat. Jeden strom, jako jsem já, vyrobí každý den tolik kyslíku, že mají tři lidé celý den co dýchat.“

„Kyslíku? Jako ve vzduchu? Jak to děláš?“ ptala se Zubomila.

„Od toho mám zelené listy. Těmi si beru ze vzduchu plyn, který vydechujete vy i zvířata, říká se mu oxid uhličitý. A také potřebuji sluneční světlo. Tím si vyrobím živiny, díky kterým mohu růst. A ten zbytek, ten kyslík, který vy potřebujete k dýchání, vypustím skrz listy zpět do vzduchu. Tomuto ději se říká fotosyntéza.“

„Pane jo, takže jsme zachránili strom a máme díky tomu co dýchat,“ pochválil si Bubík.

„Nejen to,“ připomněl kouzelný strom. „Tím, že odpařuji vodu, kterou táhnu kořeny do sebe, ochlazuji své okolí. Proto je vám v mém stínu v létě tak příjemně.“

Zubomila s Bubíkem přišli za stromem i druhý den. A nebyli rozhodně jediní. U stromu se sešla všechna strašidla z celého Strašidrna. Nevěřila vlastním očím, jak se strom zazelenal. Strom od té doby sice už nikdy nepromluvil, to ale stačilo, aby se všichni dozvěděli, jak kouzelné stromy ve skutečnosti jsou. I když vypadají na první pohled obyčejně. Občas ale potřebují svoje stromové víly, které o ně s láskou pečují. Nebo pár zubatých strašidel. Každý strom se totiž počítá a veškerou péči jim několikanásobně vrátí.