Pejsek měl mít zítra svátek a kočička narozeniny.
Děti to věděly a chtěly pejska a kočičku nějak k svátku a k narozeninám překvapiti. Přemýšlely, co by pejskovi a kočičce daly nebo udělaly; pak si vzpomněly a řekly: „Víte co, děti? Uděláme pejskovi a kočičce k svátku dort!“
Pokračovat ve čtení →
Daleko odsud v zemi zvané Aljaška žije psí smečka. Není to obyčejná smečka. Jsou to psi, kteří mají mezi sebou silné pouto, spolupracují spolu a mnohdy si navzájem zachránili život. Tito psi mají výjimečnou práci. Každý z nich má na sobě zvláštní vázání. Žádná běžná vodítka, je to postroj, který spojuje všechny psy ve smečce. Společně táhnou za sebou sáně, na kterých stojí jejich pán s nákladem.
Pokračovat ve čtení →
Milé děti, určitě si vzpomínáte na chlapečka Honzíka, který velmi toužil mít nového přítele – svého vlastního pejska. Chlapeček byl však neposedný a musel nejprve svým rodičům dokázat, že on zodpovědný skutečně je!
Pokračovat ve čtení →
Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28. října a my nemáme žádný prapor. Ale letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic.“
Pokračovat ve čtení →
Existuje dům, ve kterém žijí jen pejsci. Lidé se tam o ně chodí starat. Dávají jim najíst, ošetřují je a hladí. Bydlí tam pejsci, kteří nemají svého pána. Jsou opuštění. Aby se nemuseli potulovat, žijí právě v takovém útulku, kde je o ně postaráno. Občas do psího domu někdo zajde, vybere si opuštěného pejska a vezme si ho domů. Takhle to udělala i Anička a její maminka.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden krásný slunečný letní den. Dětičky si vesele hrály v parku na hřišti, veverky skákaly z větve na větvičku a pejsci si vesele hráli na trávě s míčkem. Malý opuštěný pejsek Bodřík se však sám smutně procházel po parku a z dálky sledoval ty šťastné tváře pejsků, kteří měli domov. Tolik toužil být jedním z nich.
Pokračovat ve čtení →
V jedné staré boudě u hustého, tmavého lesa žil malý pejsek jménem Elvin. Vedle Elvinovy boudy stála stará, oprýskaná chaloupka, v níž žil pejskův pán, zlý čaroděj jménem Ambrosius. Elvin však byl velmi smutný pejsek, protože nikdy nezažil, jaké to je mít skutečného přítele. Čaroděj svého psa neměl vůbec rád. Často ho posílal do tmavého lesa pro všelijaké bylinky či bobule, které potřeboval do svých kouzelných, ovšem velmi nebezpečných, lektvarů.
Pokračovat ve čtení →
Za sedmero horami, za sedmero lesy, za sedmero loukami byli tři králové: Kašpar, Melichar a Baltazar. Tři králové se vydali na dlouhou cestu, aby obdarovali právě narozené dítě. Putovali lesy, poli a pouštěmi a každou chvíli pohlédli na oblohu, kde byla jasně vidět betlémská hvězda. Její záře byla úžasná a ukazovala králům směr, kterým se měli vydat.
Pokračovat ve čtení →
Zvířátka se rozhodla, že na nejvyšším zasněženém kopci za vesnicí uspořádají závod. Ke startu se připravilo pět zvířátek. Každé chce vyhrát, proto si vybralo rychlý stroj. Kdo bude první v cíli pod kopcem? Ke startu, připravit, pozor a teď!
Pokračovat ve čtení →
Štěně se odvážilo samo do sněhu. Vidělo sníh poprvé v životě, tak nejdřív opatrně našlapovalo. Studilo to do tlapek. Pak ale začaly padat velké sněhové vločky a štěně se rozdovádělo.
Pokračovat ve čtení →
Za špičatou horou a zimními lesy stálo malé, zato krásné království. Bydlela v něm půvabná princezna se svými rodiči. Princezna byla moc krásná. Její dlouhé světlé vlasy jí svítily jako sluníčko. Oči měla modré jako křišťálová studánka a její úsměv byl ten nejhezčí na celém světě. Byla taky moc hodná a měla dobré srdce. Král a královna z ní měli obrovskou radost a nadevše ji milovali.
Pokračovat ve čtení →
V jednom domečku na kraji vesnice žili dědeček a babička a ti měli pejska. Byl to takový malý chlupatý psíček a oba starouškové ho měli moc rádi.
Pokračovat ve čtení →Psal se krásný letní den a na zahradě rodiny Novákových na svět vykouklo 5 roztomilých štěňátek. Jedno štěňátko bylo bílé, druhé černé, třetí hnědé, čtvrté bylo hnědé s bílým ocáskem a poslední štěňátko bylo ze všech pejsků nejvýraznější-nemělo jedno ouško. Jak šel čas, štěňátka rostla, hrála si, mazlila se, ale ouško stále ne a ne narůst.
Pokračovat ve čtení →
Za několika kopci a několika údolími stála menší vesnice. Na kraji té vesnice, blízko lesa byl malý domek. V něm bydlela se svými rodiči Viki. Byla to holčička plná energie. Moc ráda sportovala a nejraději ze všeho běhala. Každý den vyběhla do lesa. Přeskakovala klacky a malé potůčky, vyhýbala se větvím a vždycky doběhla za les na krásnou mýtinu. Tam si sedla do trávy a užívala si výhled na celou vesnici. Měla to tam moc ráda. Bylo to takové její oblíbené místo. Bylo tam ticho a doběhnout tam, nebylo lehké. A to se jí moc líbilo.
Pokračovat ve čtení →
„Heč,“ povídala kočička pejskovi, „já něco vím.“ „A copak?“ divil se pejsek. „Heč,“ povídá kočička, „já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.“
Pokračovat ve čtení →