O černém psu

Pohádka na motivy pověsti z údolí Doubravy.

O údolí řeky Doubravky se už po mnoho let traduje pověst o černém muži, který tudy chodí se psem. Prý se zjevuje lidem pokorným, kterým dokáže pomoct. Dlouho tomu nikdo nevěřil, kdyby se jednou dvěma sestrám nepřihodil podivný příběh, který vám nyní chci vypravovat.

Před mnoha lety tady žily dvě sestry, černovlasá Anna a zlatovlasá Marie. Zůstalo jim po rodičích hospodářství, a tak se o něj staraly, jak nejlépe uměly. Hospodářství jim pod rukama jen kvetlo, ale trápila je chudoba. O jídlo měly často nouzi. Ale těšily se z toho, že mají jedna druhou.

Jednou spolu šly sestry k řece na procházku. Trochu se zapovídaly a vracely se domů už za šera. Najednou se před nimi uprostřed lávky objevil muž v černém. Dívky se trochu lekly, obě si myslely, že mají jen vidiny.

„Zlá chudoba,“ zahučel. „Ve správný čas si ale může každý najít a sebrat trošičku toho štěstí.“

„Jakého štěstí?“ zeptala se opatrně Anna.

„Černý pes vám přinese štěstí. Dovede vás k pokladu. Ale než k vám přijde, nesmíte ten čas promrhat ani se ho snažit uspěchat. Všechno přijde v ten správný čas.“

Než se dívky vzpamatovaly, začalo pršet a přízrak se rozplynul.

Od té doby to šlo s hospodářstvím z kopce. Anna svou práci zanedbávala a odmítala pracovat. Marie pracovala za obě, ale ať se snažila sebevíc, sama na to prostě nestačila.

„Anno, potřebuji, abys mi pomohla. Teče nám do střechy, musíme ji opravit.“

„A proč? Až budeme bohaté, koupíme si chalupu novou!“ odsekla Anna.

„Tak jdi aspoň nakrmit slepice.“

„Nechci krmit slepice. Až nám ten pes přinese štěstí, určitě budeme moct mít krávu.“

Anna se nakonec z postele zvedla, ale ne proto, že by šla pracovat. Šla hledat do vsi černého psa. Už ji nebavilo čekat, jestli se ten pes vůbec objeví. Ale žádný ze psů ve vesnici nevypadal, že by jí chtěl přinést štěstí. Takto Anna chodila po okolí kolem řeky Doubravky každý den a čekala na černého psa.

Přišel podzim a s ním i déšť. Anna se zase toulala u řeky. Marie připravila na večeři a vydala se sestru hledat. Vždyť akorát nastydne.

Našla ji brzy, chytila ji za ruku a vedla ji domů. Vracely se místy, kde kdysi stával hrad, když vtom ho obě uviděly. Obrovský černý pes se zježenými chlupy na zádech a žhnoucíma očima se pomalu přiblížil k nim. Když si je očichal, dal se pomalu na odchod. Dívky ani nedýchaly a tiše vyrazily za ním. Pes je dovedl k troskám hradu, kde začal hrabat. Jak hrabal, začaly se mu pod tlapami mezi hlínou objevovat zlaťáky. Létaly s hlínou až za něj, ale pod tlapami se jich zlatilo mnohem víc!

Marie využila toho, že je pes zabrán do hrabání, a sbírala mince, které odlétaly za něj s hlínou a kořeny kytek. Anna ale zatoužila mít víc a natahovala se psovi pod tlapy. Vždycky, když se přiblížila a chtěla nahrábnout plnou hrst zlata, pes varovně a zle zavrčel. Anna ucukla, ale nevydržela to a po chvilce to zkusila znovu. Pes se po ní ohnal a kousnul jí do ruky.

„Pojď, už máme dost, to nám stačí,“ tahala ji za rukáv Marie.

„Nech mě! Tohle je moje štěstí a já ho potřebuju hodně!“

Anna znovu sáhla pro zlato, pes zavrčel a se štěkotem se po ní oháněl. Anna se dala na útěk, pes za ní. Po pár skocích se pes rozplynul, ale vylekaná Anna běhala po lese až do rána.

Když Marie druhý den Annu v lese našla, málem ji ani nepoznala. Její krásné černé vlasy strachem zbělaly.

„Pojď domů, Anno. Už bude dobře,“ řekla Marie a odvedla sestru domů.

A měla pravdu. Z peněz, co Marie stihla nasbírat, opravily chalupu, koupily krávu a ještě jim zbylo na slušné živobytí. Anna se poučila a starala se o hospodářství pečlivě jako dřív. Věděla, že nic se nedá uspěchat a že méně je někdy více. Do údolí Doubravky už ale nikdy na procházku jít nechtěla.