O mráčku, který se bál pršet

Déšť Kapička neměl ani trochu rád. Pokaždé, když se přihnaly mraky Cákoš a Plavák, ze kterých pokaždé cedily mohutné proudy vody, to byl Kapička vždycky moc smutný. 

„No tak, Kapičko, pojď si zapršet s námi,“ volaly na něj tlusté dešťové mraky Cákoš a Plavák a ždímaly ze sebe déšť o sto šest.

„Nejdu. Já nechci pršet. Lidé by mě pak neměli rádi. Stejně jako vás. Vždyť je po vás akorát potopa,“ mračil se Kapička.

A tak se Kapička rozhodl, že nikdy pršet nebude. Odháněl i Cákoše a Plaváka, aby kolem něj nepršeli. Tak to šlo den za dnem, že skoro měsíc už nepršelo.

Až jednoho dne si Kapička všiml, že jeho bílá barva někam mizí, že začíná být šedivý.

„Pomoc! Já šedivím. Ze mě se stává dešťový mrak. To né, to se nesmí stát. Vždyť mě nebude mít nikdo rád,“ plakal Kapička. 

A jak začal plakat, začaly se z něj snášet drobné kapičky dolů na zem. Nebyl to žádný velký déšť, jen takový osvěžující letní deštík. Kapička byl ale nešťastný, skoro se bál podívat dolů na zem. Jak se ale podivil, když konečně našel odvahu se podívat pod sebe.

„Hurá, konečně prší,“ volala nějaká babička. „To mám radost, že mi ta zelenina neuschne.“

„Jupí, prší, budeme cákat a dupat v loužích,“ radovaly se děti. 

A nejen lidé dávali najevo radost, že se trochu ochladilo. Koně radostí běhali na pastvinách, žáby vylezly z rybníků se podívat na déšť i ryby se pod vodou radovaly, že jim doprší voda do rybníka. 

Všechny květiny, stromy a keře šuměly potichu své díky tomu mráčku, který je konečně deštíčkem opláchnul od prachu a dopřál jim vodu k pití. 

„Oni mě mají rádi, i když prším,“ divil se mráček Kapička. „Jak je to možné?“

„To proto, že by jinak uschnuli,“ přihrnul se Cákoš, že si také trochu zaprší. „Lidé, zvířata i rostliny potřebují vodu.“

„Ale já je viděl, jak se zlobí, že prší,“ povídal Kapička.

„Lidé se zlobí pořád na něco,“ mávnul nad tím svým mrakovým cípem Cákoš. „Buď si stěžují na dlouhá vedra, nebo na dlouhé deště. Těm se nemůže nikdo zavděčit. Buď prostě takový, jaký jsi, Kapičko. A dělej to, co máš dělat. Co na to oni? S tím si nelam hlavu. Nesnaž se být někým jiným, aby ses líbil všem. To se ti nikdy nepodaří. Tak co ty na to? Zapršíme si spolu?“

„No jasně, Cákoši. To dává smysl,“ radoval se Kapička.

Od té doby se Kapička už pršet nikdy nebál. Věděl, že tak je to správně, že tak to v přírodě prostě musí být. Také už věděl, že ho kvůli tomu nikdo mít rád nepřestane. Však i deštivé počasí si někteří lidé dokážou pořádně užít. Třeba děti v loužích.