Tenkrát, za časů našich babiček a dědečků se na železnicích ještě proháněly parní mašinky, které za sebou musely mít zvláštní vagón, ve kterém si vozily uhlí. Lidově se mu říkalo uhlák. Vagónek to byl sice pěkně těžký a špinavý, zato pro mašinku byl životně důležitý, a proto si každá správná parní lokomotiva tohoto vagónku vážila.
Jednou si však jedna pyšná a líná parní mašinka řekla, že se s tímhle vagónkem namáhala již dost dlouho, a že už nechce být stále zamazaná od uhlí. Chtěla totiž vozit jen samé pěkné barevné vagonky a ne tenhle škaredý černý. Když se jednoho dne opět proháněla na kolejích, rozhodla se, že se vagonku zbaví.
Jakmile vyjela na kopec, vagonek odpojila, a ten z kopce sjel zpátky dolů. Ani se za ním neohlédla a sama se vesele rozjela z kopce na druhou stranu. Už se nemohla dočkat, až se umyje od špíny, a těšila se, jak z ní bude zcela nová čistá mašinka. Těšila se tak moc, že vůbec nebrzdila a naopak stále zrychlovala, až nakonec dole pod kopcem vykolejila a nabourala.
Byla celá špinavá od bahna, navíc byla celá pokroucená a ještě k tomu nemohla jet dál, protože bez uhlí parní mašinka zkrátka a dobře jezdit nemůže. Smutné parní mašince tak nezbylo nic jiného než čekat, až jí někdo pomůže. Naštěstí zanedlouho jela kolem druhá lokomotiva, která přivolala pomoc. Mašinku poté odtáhli do výtopny, kde ji opravili. A ani nevíte, jak byla mašinka šťastná, když k ní znovu připojili vagonek, kterého se tak hloupě zbavila. A s tímhle vagonkem od té doby mašinka jezdila pořád, a vůbec jí přitom nevadilo, že byla trochu špinavá.
Tahle pohádka je pěkná líbí se mně i mému synovi .