Žil byl jednou jeden špaček, jehož krásný zpěv byl slyšet široko daleko. Avšak přestože to byl vcelku mrňous, sezobal toho leckdy víc než kdejaký větší pták. Jednoho obzvlášť teplého letního dne poletoval zrovna nad rozkvetlými zahradami, když tu dostal najednou hlad. Rozhlédl se, uviděl třešeň a ihned si to k ní namířil dolů. Jelikož byl nenasytný, strom doslova očesal, že na něm nezbyla ani třešnička. „To jsem se dobře najedl,“ zamlaskal špaček. Jenže z ukrutného horka a sladkých třešní dostal pro změnu žízeň.
Znovu se rozhlédl a tu uviděl misku s mlékem, která tu byla nejspíš pro kočku. Ihned si to k ní namířil a mléko do poslední kapky vypil. Jenže to neměl špaček dělat, protože mléko se na třešně pít nemá. Ještě chvíli si sice pochvaloval, jak dobře že se to napil a najedl, jenže za chvíli ho začalo bolet bříško. Bolelo ho čím dál víc, až se nakonec nemohl vůbec hnout a jen naříkal.
A tak špaček potrestal sám sebe, za to že byl tak nenasytný. Každý přeci ví, že všeho moc škodí, a od té doby to věděl i špaček.
