O líné parní mašince

Tenkrát, za časů našich babiček a dědečků se na železnicích ještě proháněly parní mašinky, které za sebou musely mít zvláštní vagón, ve kterém si vozily uhlí. Lidově se mu říkalo uhlák. Vagónek to byl sice pěkně těžký a špinavý, zato pro mašinku byl životně důležitý, a proto si každá správná parní lokomotiva tohoto vagónku vážila.Pokračovat ve čtení →

Jak velká voda odnesla kapra do moře

Byl jednou jeden kapr, který si žil klidně a spokojeně v jednom malém jezírku. Jednoho dne však přišla velká voda, která s sebou odnášela vše, co jí stálo v cestě, a tak odnesla i kapra. Odnášela ho dál a dál od jeho jezírka až ho nakonec odnesla do neznámých vod. Tu kolem něj plula podivná ryba, jakou kapr nikdy v životě neviděl. „Kde to jsem?“ zeptal se jí kapr. „Jsi přeci v moři,“ odpověděla mu zvláštní ryba, „jen ochutnej jak je voda slaná.“ Jenže slaná voda kaprovi vůbec nechutnala a tak se rozhodl vydat zpátky domů. Po cestě potkával další neznámé ryby, z nichž mnohé byly dokonce větší než on. Cesta to byla věru náročná, kapr musel plout proti proudu, ale přesto se nevzdával. A kdo se nevzdává, ten zvítězí. Kapr cítil, jak byla voda pořád míň a míň slaná a nakonec svého domova dosáhl. Znovu si tak mohl klidně plavat ve svém jezírku, a jestli jezírko nevyschlo, tak si tam plave dodnes.

Jak se štěňátko vydalo do světa

Byla jednou jedna veselá rodina se dvěma dětmi, která si pořídila štěňátko. Dali mu jméno Charlie. Děti se o štěňátko pečlivě staraly a doslova si ho zamilovaly, jenže štěňátko to vidělo poněkud jinak. Od svého příchodu totiž muselo neustále poslouchat nějaké povely. „Sedni! Lehni! Pac!“, křičely na něj neustále děti, až mu to uši trhalo. Pokračovat ve čtení →

Jak se sluníčko s měsíčkem nepohodlo

To, že každý den na obloze svítí sluníčko a každou noc měsíček, ví každé dítě. Však už se to takhle střídá od pradávna. Jednou si ale sluníčko řeklo, že se s měsíčkem o oblohu dělit nebude a rozhodlo se na obloze zůstat i v noci. Jenže to si měsíček nenechal líbit a se sluníčkem se začal hádat. A jak se ti dva na obloze hádali a přetahovali, dole na zemi bylo hotové pozdvižení. Chvíli byl den, chvíli zase noc, chudák kohoutek každou chvíli vítal svým kokrháním nový den a zmatená zvířátka oblohu jen smutně pozorovala. Naštěstí si ale příroda vždy nějak poradí, a tak na pomoc přišly mráčky, které zahalily celou oblohu do ocelově šedé barvy. Zanedlouho začalo pršet a zvířátka se musela jít před deštěm schovat. A když ti dva neposedové na obloze zjistili, že jim nikdo nevěnuje pozornost, hádat se přestali. Potom sluníčko pustilo na oblohu měsíček a společně s ostatními zvířátky se uložilo ke spánku.

Nahoru