Bylo jednou jedno autíčko, které bylo nesmírně rychlé, až mu to ostatní auta záviděla. Bohužel však bylo i velmi neopatrné a na ostatní autíčka na cestě nedávalo pozor, až se kolikrát málem srazilo. Všichni autíčku říkali, ať se polepší.
Pokračovat ve čtení →
Tenkrát, za časů našich babiček a dědečků se na železnicích ještě proháněly parní mašinky, které za sebou musely mít zvláštní vagón, ve kterém si vozily uhlí. Lidově se mu říkalo uhlák. Vagónek to byl sice pěkně těžký a špinavý, zato pro mašinku byl životně důležitý, a proto si každá správná parní lokomotiva tohoto vagónku vážila.
Pokračovat ve čtení →
Žil byl jednou jeden špaček, jehož krásný zpěv byl slyšet široko daleko. Avšak přestože to byl vcelku mrňous, sezobal toho leckdy víc než kdejaký větší pták.
Pokračovat ve čtení →
Za devatero horami a devatero řekami, se rozkládal starobylý lužní les. Byl domovem mnoha zvířátek, která zde nacházela svůj úkryt i obživu a také zde žily nejrůznější kouzelné lesní bytosti. Hluboko v tomto lese rostl i jeden obzvlášť vysoký listnatý strom, který toho už mnohé pamatoval.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden kapr, který si žil klidně a spokojeně v jednom malém jezírku. Jednoho dne však přišla velká voda, která s sebou odnášela vše, co jí stálo v cestě, a tak odnesla i kapra. Odnášela ho dál a dál od jeho jezírka až ho nakonec odnesla do neznámých vod. Tu kolem něj plula podivná ryba, jakou kapr nikdy v životě neviděl. „Kde to jsem?“ zeptal se jí kapr. „Jsi přeci v moři,“ odpověděla mu zvláštní ryba, „jen ochutnej jak je voda slaná.“ Jenže slaná voda kaprovi vůbec nechutnala a tak se rozhodl vydat zpátky domů. Po cestě potkával další neznámé ryby, z nichž mnohé byly dokonce větší než on. Cesta to byla věru náročná, kapr musel plout proti proudu, ale přesto se nevzdával. A kdo se nevzdává, ten zvítězí. Kapr cítil, jak byla voda pořád míň a míň slaná a nakonec svého domova dosáhl. Znovu si tak mohl klidně plavat ve svém jezírku, a jestli jezírko nevyschlo, tak si tam plave dodnes.
Byla jednou jedna veselá rodina se dvěma dětmi, která si pořídila štěňátko. Dali mu jméno Charlie. Děti se o štěňátko pečlivě staraly a doslova si ho zamilovaly, jenže štěňátko to vidělo poněkud jinak. Od svého příchodu totiž muselo neustále poslouchat nějaké povely. „Sedni! Lehni! Pac!“, křičely na něj neustále děti, až mu to uši trhalo.
Pokračovat ve čtení →
To, že každý den na obloze svítí sluníčko a každou noc měsíček, ví každé dítě. Však už se to takhle střídá od pradávna. Jednou si ale sluníčko řeklo, že se s měsíčkem o oblohu dělit nebude a rozhodlo se na obloze zůstat i v noci. Jenže to si měsíček nenechal líbit a se sluníčkem se začal hádat.
Pokračovat ve čtení →