Víly jsou to krásné a magické bytosti, které žijí v lesích, na koukách a v zahradách, jsou úzce spojené s přírodou. Víly jsou dobrosrdečné a laskavé, rády se radují, zpívají a jsou také známé tím, že jsou rády pomáhají lidem, kteří se dostanou do potíží.
Kolem žijí lesní víly, luční víly, noční víly a spoustu dalších. Kdo chce nějakou spatřit, ten ji také uvidí.
Hluboko v lese, až tam, kde stromy tak hustě rostou, že dělají černočernou tmu, je malý rybník. Jeho hladina se jen občas zatřpytí ve svitu měsíce. Kolem něj je tma. Nikdo z lidí k němu nechodí. Každý večer se u něj ale objevují víly. Tančí kolem něj, jemně si namáčí své bosé nohy a jejich slabounký chichotavý hlásek se rozléhá po celém lese, jako by se vznášel po větru.
Pokračovat ve čtení →
Večer, když už všichni spí, vylétávají ze svých úkrytů malinké víly a navštěvují naše domovy. Vyhledávají dětské pokojíčky a proklouzávají přes okno až k dětem. Najdou malou skulinku a vklouznou pod polštář. Hledají, jestli tam není nějaký vytržený zub. Ne vždy je to ale pro vílu jednoduché. Ne vždy zoubek vezme s sebou. Někdy to prostě nejde, tak jak tomu bylo nedávno v noci.
Pokračovat ve čtení →
Na úplném konci města, až tam, kde už začínají lesy a pole, stojí menší dům. V něm bydlí holčička Viktorie. Chodí do druhé třídy, prostě velká holka. Blonďaté vlásky se jí na sluníčku vždycky krásné třpytí a v jejích nebesky modrých očích probleskují kouzelné jiskry.
Pokračovat ve čtení →
Za horami, dolinami žila duhová víla Bella. Krásná víla však nebyla obyčejnou vílou, svými kouzly se starala o to, aby po celém světě vznikaly krásné barevné duhy. Matka příroda pověřila Bellu právě tímto důležitým úkolem.
Pokračovat ve čtení →
Na statku v odlehlém koutě jednoho malého království žila krásná dívka. Její šaty byly sice potrhané a tváře ušmudlané, ale ani to nezakrylo její půvab. Byla také velmi hodná a skromná. Na statku dělala tu nejtěžší práci a zřídka měla chvíli pro sebe. Nikdo jí neřekl jinak než Popelka. Spolu s ní žily na statku i její macecha a dvě nevlastní sestry. Všechny tři však byly na Popelku velmi zlé a musela od nich snášet různé ústrky.
Pokračovat ve čtení →
Byla nebyla jednou jedna louka plná krásných kvítků. A pod jedním takovým růžovým kvítkem žila překrásná víla Amélie. Tato víla měla krásně růžová křidélka ve tvaru motýla, proto jí často její kamarádky víly říkaly „Motýlka“.
Pokračovat ve čtení →
Když přijde jaro, louky se začnou třpytit všemi barvami. Tráva je v tu chvíli nejzelenější, jak jen může být a mezi ní se objevují krásně pestrobarevné květiny. Některé vzorně stojí jako stožár, jiné se otáčí za sluníčkem a další jsou mírně ohnuté a visí jako zvonečky. Když se pořádně zadíváš do květů těch květin, uvidíš jak mezi nima poskakuje malinká víla.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno byla dlouhá a krutá zima. Zimní víla čarovala rampouchy, sněhové vločky a studený vítr. Jaro už ale dávno mělo být. Zvířátka vykukovala ze svých skrýší a divila se, že zima pořád nekončí. To sledoval i ptáček, kterého děti celou zimu poctivě krmily. Měl je za to moc rád. Ptáček vyletěl z hnízda, aby dětem jarně zazpíval, ale písnička mu zmrzla u zobáčku. Její první tóny ale přece jen stačily k tomu, aby probudily jarní vílu.
Pokračovat ve čtení →
Určitě si pamatujete příběh o kudrnaté holčičce Mii, která si nechtěla čistit zoubky. Přesvědčila Miu kouzelná víla, která zavítala v jeden večer do jejího malého pokojíčku? To hned zjistíme! Po návštěvě víly, kterou sice Mia neviděla, protože se jí víla neukázala a už ani neozvala, si řekla, že se změní.
Pokračovat ve čtení →
Alenka byla holčička stará asi jako ty. Měla světlé vlásky s nádhernými kudrlinkami, čokoládově hnědé oči a na tváři vždycky úsměv. Byla to milá a hodná holčička. Bydlela blízko lesa a trávila v něm spoustu času. Moc ráda pozorovala zvířata, nebo se jen tak procházela a poslouchala zpívající ptáčky. Zrovna dnes se v něm ovšem neprocházela úplně sama.
Pokračovat ve čtení →