Dobrodružství Nikolky a Páji

V jednom domečku žili holčička Nikolka a chlapeček Pája. Byly to moc milé a veselé děti. Ze všeho nejradši se usmívaly, tancovaly, poskakovaly a zpívaly veselé písničky. Každý, kdo je viděl, se musel usmívat také.

Jednoho dne se ale stalo něco zvláštního. První si toho všimnul Pája.

„Táta se dneska nějak mračí, nepřijde ti?“ ptal se Nikolky.

„Mamka taky. Asi se jim něco stalo v práci. Půjdeme radši k babičce na zahradu, co ty na to?“ 

„Tak jo. A budeme hrát Zajíček ve své jamce.“

Děti došly k babičce na zahradu. Cestou pěkně zdravily lidi z okolí, ale všichni se mračili. Na pozdrav sotva zabručeli, někteří ani to ne. Nikolka s Pájou cítili, že se děje něco špatného. Tohle přece není normální. A když uviděli, že se mračí i babička s dědou, poznali, že je skutečně zle.

„Proč se nikdo neusmívá?“ divila se Nikolka.

„Nevím. Je to divné. Jako kdyby jim někdo ukradnul úsměv,“ povídal Pája.

Místo hry na zajíčka se děti schovaly do stínu pod starý dub.

„Lidi se neusmívají. Ale ten dub má očividně radost,“ ukázala Nikolka na kůru stromu. Někdo do ní vyryl smějícího se panáčka.

„No jo, máš pravdu,“ zasmál se Pája. „Má úsměv od ucha k uchu.“

Nato přejel prstem po usmívající se puse na stromě. 

Najednou se kůra stromu propadla kamsi dolů, jako kdyby se jim otevřely padací dveře. Nikolka i Pája zvědavě nakoukli dovnitř. Kam to asi vede? Stačil jediný pohled, chytli se za ruce a vykročili do otvoru ve stromě. Na okamžik je obklopila tma tak hustá, že si neviděli ani na špičku nosu. Pak se ale najednou před nimi objevil krásný prosluněný les vonící mechem. Na velkém pařezu seděl lesní skřítek. Na hlavě měl klobouk porostlý mechem a dloubal se v nose.

„Dobrý den,“ pozdravili ho Nikolka s Pájou.

„Tě šiška,“ zakníkal skřítek a dál se dloubal ve velkém nose malým klacíkem.

„Já jsem Nikolka, tohle je Pája. Kde to jsme?“

„Tě šiška. Kořínek jsem. Světluškovej les je tohleto,“ kníkal skřítek a strčil si do nosu místo klacíku šišku.

Pája se začal hlasitě smát, až se zajíkal. Skřítek nadzvedl hlavu, aby na něj přes klobouk pořádně viděl. 

„Tebe koukám Mračifous nepotkal, co?“ zahuhňal skřítek.

„Kdo je Mračifous?“ ptala se Nikolka.

„Tě šiška, ty ho neznáš? Čaroděj to je. Krade radost ve světě lidí.“

„Kde ho najdeme?“ vyhrkl Pája.

„V jeskyni kus odtud bydlí. Dovedu vás tam.“

Skřítek Kořínek dovedl děti až k jeskyni. Před ní stál čaroděj se zrcátkem v ruce a trénoval si do něj zlé mračení. 

„Vrať lidem radost, kterou jsi vzal,“ vyjel na něj Pája.

„Víš ty, kdo já jsem?! Já jsem Mračifous. Všechnu radost zničím. Nesnáším úsměv a smích.“

„Vážně?“ usmála se Nikolka a mrkla na Páju.

Děti se chytily za ruce a začaly poskakovat a zpívat.

„Úsměv místo parády.

Proč had nemá spoďáry?

Nemá totiž kam je dát, 

s holým zadkem chodí spát.“

Děti se smály, zatímco čaroděj Mračifous si držel uši a kvílel.

„Pro všechnu zlobu, už se nesmějte! To mě ničí!“

V tu chvíli se rozesmál i skřítek Kořínek. Jak se začal chechtat, vystřelila mu šiška z nosu a trefila Mračifouse do nosu. Mračifous začal poskakovat a držel se u toho za nos. Děti se rozesmály na celé kolo, až jim tekly slzy smíchu. Mračifous hartusil, ale s každým přívalem smíchu byl menší a menší, až zmizel docela. A bylo po čaroději. Na místě, kde stál, zůstalo jen jeho zrcátko.

„Tě šiška,“ divil se Kořínek. „Úsměv je v tom zrcátku.“

Nikolka s Pájou se podívali, a skutečně. To byly ty úsměvy, co Mračifous ukradl. To se neučil mračit do zrcadla, chtěl přeměnit smích v pláč, úsměv v zamračení.

Nikolka s Pájou vzali zrcátko a Kořínek je zavedl zpět ke starému dubu. 

„Tě šiška, děcka,“ rozloučil se s nimi a zavřel za nimi stromové dveře. Nikolka s Pájou prošli tmou a ocitli se zpět na zahradě. Kůra stromu se zacelila, úsměv z ní zmizel. Jediné, co dětem zůstalo, bylo zrcátko.

„A teď vrátíme všem úsměv,“ řekla Nikolka. Vzala kámen a rozbila zrcátko. Ze zrcátka se ozval tlumený smích tolika lidí, že nebylo možné jednotlivé smíchy odlišit. Během chvilky nastalo ticho. Zůstalo jen rozbité zrcátko.

„Nikolko, Pájo, pojďte si hrát,“ volala babička s úsměvem. „Dědeček se těší, že vám bude vyprávět vtipy ze svého dětství. To se nasmějeme!“

Nikolka s Pájou se na sebe usmáli. Zvládli to. Vrátili lidem radost a úsměv. Protože bez toho by bylo na světě skutečně moc a moc smutno.