V jednom lese bylo obří mraveniště, které se tyčilo do výšky jednoho a půl metru. Na první pohled vypadalo klidně. Skoro tak, jako by v něm vůbec nikdo nebydlel. Ale kdybyste se, děti, podívaly dovnitř, viděly byste každodenní šrumec pracovitých mravenců. Ne nadarmo se o místech, kde je velký shon, hluk a pilná činnost, říká, že je to jako v mraveništi. Tak to šlo v mraveništi den za dnem, každý měl svůj úkol.
Všichni mravenečci v mraveništi měli napilno až na jednoho. Mraveneček Sam poslední dobou trávil dny lelkováním. Do ničeho se mu nechtělo. Každodenní plné nasazení se mu protivilo. Byl totiž o hlavu menší než ostatní mravenečkové jeho věku, a tak získal pocit, že nezvládne tolik věcí jako ostatní.
Jednoho dne si usmyslel, že než aby se marně snažil mezi ostatními, půjde bydlet sám. Když o svém plánu řekl svým kamarádům, ti se mu začali smát. „Mraveneček, který bydlí sám? To příroda ještě neviděla!“ Ale mraveneček se nedal odradit a jednoho dne opravdu odešel. Pro samý spěch v mraveništi si toho skoro nikdo ani nevšiml. „Teď už budu mít klid od všech povinností,“ oddechl si mraveneček, když odcházel. To ale ještě vůbec netušil, jaká životní zkouška jej čeká.
Neuplynulo ani půl dne a mraveneček začal pociťovat hlad. Tentokrát ale nemohl jít do mraveneččí jídelny pro něco k snědku, jak byl dříve zvyklý. Musel si něco najít v lese. Přišla noc a mraveneček Sam neměl ani domeček. Byla mu zima a taky trošku smutno. „Co ho to napadlo odejít z mraveniště?“ Pak si ale uvědomil, že malého mravenečka Sama nejspíš v mraveništi nikdo nebude postrádat, a rozhodl se, že hned příští den si postaví domeček. Už tu noc se však po mravenečkovi Samovi vyhlásilo pátrání. Královna sestavila skupinu pátračů, kteří měli Sama najít a přivézt ho zpátky domů. Mraveneček Sam však došel docela daleko na malého mravenečka, a tak bylo těžké jej najít.
Uplynulo několik dní. Mraveneček Sam bydlel v jednoduchém domečku z listí a kořínků. Ale život o samotě se mu vůbec nezamlouval. Snad pro to, že příroda mravenečkům vymyslela život ve skupině, kde každý má svůj úkol. To ale Samovi nedocházelo. Jednoho dne však uslyšel dvě děti, jak spolu mluví. Hrály si v lese, měly klacky a síťky a sklenice a mluvily o velkém mraveništi a o tom, jak ho bez milosti příští dny zbourají.
Mraveneček se vyděsil. Proč by to dělaly? To budou asi hodně zlé děti! Na nic nečekal a rozběhl se svými zkratkami zpátky domů, aby svou mravenčí rodinu varoval. Doma měli velkou radost z toho, že se jim Sam vrátil živý a zdravý. Jakmile však uslyšeli zprávu a nenechavých dětech, museli učinit opatření. Mravenčí královna vyhlásila nejvyšší stupeň nebezpečí. Všichni mravenci byli v pozoru, dokonce byly vyslány i hlídky do všech stran. Ty měly za úkol najít děti dříve, než na mraveništi napáchají rozsáhlé škody. A opravdu asi třetí den od varování mravenci zaslechli dětské brebentění. „To jsou ony!“ zakřičel mraveneček Sam. Mravenci na nic nečekali a na děti, které byly proti mravencům vyzbrojeny síťkami a klacky, vylezli a začali je štípat na nohách, pod kolenem, v podkolení jamce. „Au, au,“ křičely děti. A když bylo kousanců až příliš, zanechaly svých plánů na zničení mraveniště a s pláčem utekly domů k mamince.
Mravenci měli velkou radost, že své mraveniště zachránili, a to díky Samovi. Provolávali k němu věty jako: „Ať žije Sam, náš zachránce!“ Mraveneček Sam si uvědomil, že i o hlavu menší mraveneček může udělat velký úkol a přitom nemusí bydlet sám, nýbrž v komunitě dalších mravenečků, protože ve spolupráci je síla. A přesně tak to příroda s mravenčími rodinami měla vymyšlené!
🐜 krásná a poučná pohádka.