Strašidla nebo taky bubáci jsou pohádkové bytosti různých podob.
Většinou se zrodí z neznámého, ze strachu či obavy.
Dají se tak nazvat všechny pohádkové postavy, které někomu nahánějí hrůzu, od čertů až po světlušky.
Bylo nebylo jedno kudrnaté děvčátko jménem Mia. Malá Mia žila se svými rodiči na farmě plné všelijakých zvířátek. Ráda se starala o selata, kravičky, ale nejvíce milovala svého pejska Dobráčka. Mia byla poslušná holčička a svým rodičům vždy na farmě pomáhala, ovšem jediné, co neměla ráda, bylo čištění zoubků.
Pokračovat ve čtení →V jedné chaloupce na kraji vesnice bydlel hodný tatínek se svými třemi dětmi. Peněz neměli nazbyt, ale žili šťastně a spokojeně. Zima byla ale toho roku obzvláště krutá a polínka mizela v kamnech chaloupky velkou rychlostí. Než bys řekl švec, nezbylo ze zásob dřeva ve sklepě skoro nic. Mráz ale štípal až za nehty a tatínka donutil k tomu, aby vyrazil pro zásoby dřeva na topení. Musel přece zajistit, aby dětem nebyla zima. Měl si ale lépe rozmyslet, kdy do lesa vyrazit. Tolik chtěl teplo pro své děti, že úplně zapomněl na to, že se blíží poledne.
Pokračovat ve čtení →V malé chaloupce na vršku, kde bylo jedno malé okénko s praskajícími rámy a vyviklanými dveřmi, bydlelo děvčátko se svou babičkou. Babička, která byla už hodně stará a neměla na všechnu práci kolem dostatek síly, poslala jednoho dne děvčátko do lesa pro trochu malin a jahod na ovocné knedlíky.
Pokračovat ve čtení →Na okraji jedné malé vesnice žila ve skromné chaloupce šťastná rodina. Tatínek s maminkou tam vychovávali své dvě děti, Marušku a Josífka. Jednou večer maminka dětem vyprávěla strašidelný příběh o zlobivých dětech, které jejich mamince vzala zlá polednice, protože í zlobily ve chvíli, kdy měla mnoho práce. Maruška s Josífkem potom spaly neklidně, představa polednice je strašila a každé zakvílení větru za okny pro ně bylo doopravdy děsivé.
Pokračovat ve čtení →
Za lesem stál velký mlýn. Jeho mlynářské kolo se pořád otáčelo a pan mlynář s paní mlynářovou, kteří tam bydleli, vyráběli mouku pro celou vesnici. Vedle mlýna byl rybník. Jeho hladina se třpytila do daleka. Sem tam z něj šplouchla voda a objevila se bublinka, protože rybník byl plný kaprů.
Pokračovat ve čtení →Bylo pozdní odpoledne, když se na návsi pořádal bujarý maškarní bál. Hudba vyhrávala, stoly se prohýbaly pod vahou mís s koláči a dalšími dobrotami. Všichni lidé z okolí byli oděni do barevných kostýmů, které měly připomínat nejrůznější pohádkové bytosti. A nechyběla mezi nimi i strašidla.
Pokračovat ve čtení →Kdysi dávno, v daleké zemi, kde vládla dobrota nad zlobou a nenávistí, se jednoho dne objevila stará ošklivá babice s křivými hnáty, v roztrhaných špinavých šatech a s neopracovanou dřevěnou holí.
Pokračovat ve čtení →Na vršku v malé vesnici, kde stál na kopci malý kostel, žily také děti. Jednoho večera, když se za soumraku vydaly cestou směrem ke kostelu kde právě kostelní zvon odbíjel večerní klekání, potkaly navíc i místní lidi z vesnice, kteří se bavili popíjením dobrého vína v jedné odlehlé vesnické hospůdce.
Pokračovat ve čtení →
Daleko v hlubokém lese stála dřevěná chaloupka. Měla červenou střechu, dřevěné dveře, malovaná okna s barevnými záclonkami a byla celá zelená. Vypadala úplně pohádkově. Žila v ní hodná ježibaba s ježidědkem. Byli už oba moc staří, ale protože byli kouzelní, tak to nevadilo. Oba měli bradavici na nose a když chodili, opírali se o hůlku. Ježibaba tuze ráda vařila, a tak každý den z chaloupky vycházela nádherná vůně. Ježidědek měl moc rád jídla od ježibaby.
Pokračovat ve čtení →
Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti. Jenže Fanynka tak moc toužila mít kamarády mezi normálními dětmi, i když měla maminku strašidlo a tatínka taky. I když chodila i do školy mezi ostatní strašidla, pořád ji lákal ten svět obyčejných dětí, které strašidly nejsou.
Pokračovat ve čtení →