Strašidla nebo taky bubáci jsou pohádkové bytosti různých podob.
Většinou se zrodí z neznámého, ze strachu či obavy.
Dají se tak nazvat všechny pohádkové postavy, které někomu nahánějí hrůzu, od čertů až po světlušky.
Víte, kdo je to plížák panelákový? To jsem já. Vypadám jako černá hromádka chlupů s velkýma kočičíma očima. Mám ostré drápy, kterými v noci škrábu nábytek a nohy, které koukají zpod peřin. Teda, měl bych to tak dělat. Jenže mně se ty děti tak líbí.
Pokračovat ve čtení →
Malá Julinka a její mladší bratříček Filípek se chystali do postýlky. Měsíček na obloze se už na děti usmíval a hvězdičky je posílaly do teplé postele. „Umýt zoubky, obléct si teplé pyžamko a spinkat!“ zavolala maminka poté, co se její dětičky vykoupaly.
Pokračovat ve čtení →
Bylo ráno, další školní den u rodiny zubatých strašidel. Bubík jako vždycky nechtěl vstávat. Zamáčknul nos budíku s klaunem, otočil se na druhý bok a usnul.
Pokračovat ve čtení →
V hlubokých lesích až tam mezi kapradím a hustými vysokými keři žil hejkal. Byl to takový strašidelný zelený mužík. Nosil roztrhané oblečení, jako by měl na sobě jen hadry, klobouk vyrobený z listí a uschlých větví, a chodil naboso. Vypadal prostě jako strašidlo.
Pokračovat ve čtení →
V jedné vesničce žili sami takoví, co se úplně všeho báli. Spíš než o místo šlo o seskupení lidí. Stěhovali se totiž velmi často. Jak to vypadalo, že se na ně řítí něco nebezpečného a že by mohli přijít k úrazu, hned se pakovali pryč.
Pokračovat ve čtení →
Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili ve tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo a všechno většinou popletl a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.
Pokračovat ve čtení →
Kdysi dávno žil poblíž Kašperku řezník. Jmenoval se Matěj a často jezdil na trh prodávat párky.
„Matěji,“ povídal mu jeho strýc, „až se budeš vracet z trhu, vyhni se Kašperku obloukem. Kolem té zříceniny se dějí divné věci. Někdo dokonce říkal, že tam straší.“
Pokračovat ve čtení →
Když se večer setmí a místo sluníčka se na obloze objeví měsíc a hvězdy, začnou se dít podivné věci. Vlastně spíše kouzelné věci.
Pokračovat ve čtení →
Tomášek byl malý chlapec, který nechtěl pořádně jíst. Zeleninu ani ovoce nechtěl ani vidět, chodil pozdě spát a pořád koukal jen na televizi nebo do tabletu. Špatně se i oblékal, často nenosil ponožky, a když se venku zmáčel, nechtěl jít domů se převlékat. Marně mu maminka domlouvala, že z toho bude nemocný. A tak se i stalo.
Pokračovat ve čtení →
Bylo pondělí a děti si hrály ve školce s hračkami. Honzík si stavěl z kostek velikou věž a Čenda jezdil kolem s autíčkem. Maruška seděla u stolečku a kreslila si. Mezi nimi běhal neposedný Bertík s pterodaktylem v ruce a předstíral, že loví jiné dinosaury.
Pokračovat ve čtení →
„Dorotko, učesej si vlásky,“ povídala maminka rozcuchané hnědovlasé holčičce.
„Mně se nechce, mami. Vždyť si jdeme hrát s holkama ven.“
Pokračovat ve čtení →
Za městem hned vedle skal se rozprostíral velký rybník. Voda v něm byla hluboká, plavalo tam několik kapříků a sumců, kolem něj poskakovalo pár žabiček a na samém dně rybníka bydlel vodník. Byl to moc hodný zelený mužík. Staral se o ryby, uklízel si v rybníčku, aby tam měl hezky čisto, a dával pozor, aby se nikomu nic u rybníka nestalo. Nejednou dokonce někomu zachránil život. Stalo se to celkem nedávno.
Pokračovat ve čtení →
Nebyl to zlý rok. Úrody bylo dosti, těžilo se mnoho stříbra a nová mince tolar byla za 21 pražských grošů. Panstvo i poddaní žili si vcelku spokojeně.
Pokračovat ve čtení →
Bylo nebylo jedno kudrnaté děvčátko jménem Mia. Malá Mia žila se svými rodiči na farmě plné všelijakých zvířátek. Ráda se starala o selata, kravičky, ale nejvíce milovala svého pejska Dobráčka. Mia byla poslušná holčička a svým rodičům vždy na farmě pomáhala, ovšem jediné, co neměla ráda, bylo čištění zoubků.
Pokračovat ve čtení →
Byl jednou jeden duch a jmenoval se Bubla. Duch Bubla neměl nikdy žádné kamarády. Mnohokrát se snažil s lidmi seznámit. Vždy, když se ale pokusil na sebe upozornit, lidé se jen báli a utíkali od něj pryč.
Pokračovat ve čtení →