O ježibabě a ježidědovi

Daleko v hlubokém lese stála dřevěná chaloupka. Měla červenou střechu, dřevěné dveře, malovaná okna s barevnými záclonky a byla celá zelená. Vypadala úplně pohádkově. Žila v ní hodná ježibaba s ježidědou. Byli už oba moc staří, ale protože byli kouzelní, tak to nevadilo. Oba měli bradavici na nose a když chodili, opírali se o hůlku. Ježibaba strašně ráda vařila a tak každý den z chaloupky vycházela nádherná vůně. Ježidědek měl moc rád jídla od ježibabky.

Pokračovat ve čtení →

Strašidlo Fanynka

Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti. Jenže Fanynka, tak moc chtěla mít kamarády mezi normálními dětmi. I když měla maminku strašidlo a tatínka taky a chodila i do školy mezi ostatní strašidla, pořád ji lákal ten svět ostatních dětí, které strašidla nejsou.

Pokračovat ve čtení →

O čertíkovi Popletovi

Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili ve tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo a všechno většinou popletl a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.

Pokračovat ve čtení →

O mazaném čertíkovi Rufíkovi

Byl jednou jeden čert jménem Rufík, který žil spolu s ostatními čerty v pekle hluboko pod zemí a stejně jako ostatní čerti, strašil zlobivé děti. Vždy jim říkal, že když nebudou hodné, odnese je do pekla a bude je strašit napořád. Nosil otrhaný, sazemi zčernalý kabát z ovčí vlny, měl růžky, ocásek a jedno kopýtko. Byl to jednoduše čert jako každý jiný, přesto se však od ostatních lišil.

Pokračovat ve čtení →

Jak zebra ztratila pruhy

Když zoologická zahrada konečně otevřela brány pro své návštěvníky, mohla se pochlubit mnoha novými přírůstky. A některé byly skutečně vzácností, jako třeba zebří mládě.

Jako každé dítko se měla malá zebra náramně k světu, překypovala energií a občas i své rodiče pozlobila. Vybírala v jídle, chodila kam neměla apod.

Pokračovat ve čtení →

O Zubatém strašidle

Na jednom starém hradě žila už několik tisíc let 2 strašidla – bílá paní a bezhlavý rytíř, kterým se narodilo malé strašidýlko, které bylo celé bílé vyjma očí a pusinky. Nebylo ničím výjimečné, tak mu rodiče říkali jednoduše Strašidlo. Domnívali se, že až vyroste, bude velmi strašidelné a pomůže jim se strašením návštěvníků hradu.

Pokračovat ve čtení →

Jak housle strašidelně vrzaly

Byly jednou jedny housle a ty příšerně vrzaly. Nebylo to tím, že by na ně někdo neuměl hrát, ani tím, že by je někdo neuměl naladit, bylo to proto, že v nich bydlelo houslové strašidlo. A to strašidlo nemělo hudební sluch. A to byl právě průšvih. Už jste někdy slyšeli někoho hrát hrozně falešně? Je to proto, že strašidlo, které v nástroji bydlí, prostě jenom nemá hudební sluch.Pokračovat ve čtení →