Jak šel tatínek na dřevo a málem za to zaplatil

V jedné chaloupce na kraji vesnice bydlel hodný tatínek se svými třemi dětmi. Peněz neměli nazbyt, ale žili šťastně a spokojeně. Zima byla ale toho roku obzvláště krutá a polínka mizela v kamnech chaloupky velkou rychlostí. Než bys řekl švec, nezbylo ze zásob dřeva ve sklepě skoro nic. Mráz ale štípal až za nehty a tatínka donutil k tomu, aby vyrazil pro zásoby dřeva na topení. Musel přece zajistit, aby dětem nebyla zima. Měl si ale lépe rozmyslet, kdy do lesa vyrazit. Tolik chtěl teplo pro své děti, že úplně zapomněl na to, že se blíží poledne.

Pokračovat ve čtení →

Splněné přání

Na okraji jedné malé vesnice žila ve skromné chaloupce šťastná rodina. Tatínek s maminkou tam vychovávali své dvě děti, Marušku a Josífka. Jednou večer maminka dětem vyprávěla strašidelný příběh o zlobivých dětech, které jejich mamince vzala zlá polednice, protože í zlobily ve chvíli, kdy měla mnoho práce. Maruška s Josífkem potom spaly neklidně, představa polednice je strašila a každé zakvílení větru za okny pro ně bylo doopravdy děsivé.

Pokračovat ve čtení →

Jak vodník Ráček zachránil kapříka

Za lesem stál velký mlýn. Jeho mlynářské kolo se pořád otáčelo a pan mlynář s paní mlynářovou, kteří tam bydleli, vyráběli mouku pro celou vesnici. Vedle mlýna byl rybník. Jeho hladina se třpytila do daleka. Sem tam z něj šplouchla voda a objevila se bublinka, protože rybník byl plný kaprů. Spokojeně si tam plavali. O rybník se staral vodník Ráček. Byl to dobrý vodník. Dohlížel, aby se rybky v jeho rybníku měly dobře. Seděl vždycky na své vrbě nad vodou a jedl buchty, které mu mlynářka nechávala za oknem. Dával pozor, aby bylo vše v jeho rybníku tak, jak má být. Vždycky ale nebylo všechno takhle v poklidu.

Pokračovat ve čtení →

O ježibabě a ježidědovi

Daleko v hlubokém lese stála dřevěná chaloupka. Měla červenou střechu, dřevěné dveře, malovaná okna s barevnými záclonkami a byla celá zelená. Vypadala úplně pohádkově. Žila v ní hodná ježibaba s ježidědkem. Byli už oba moc staří, ale protože byli kouzelní, tak to nevadilo. Oba měli bradavici na nose a když chodili, opírali se o hůlku. Ježibaba tuze ráda vařila, a tak každý den z chaloupky vycházela nádherná vůně. Ježidědek měl moc rád jídla od ježibaby.

Pokračovat ve čtení →

Strašidlo Fanynka

Fanynka byla zvláštní holčička. Žila mezi strašidly a ona sama byla malé roztomilé strašidlo. Její zrzavé vlásky byly vždycky úplně rozcuchané, tváře špinavé a oblečení jakoby sešité ze všech možných pestrobarevných kousků oblečení. Na první pohled šlo vidět, že není jako ostatní děti. Jenže Fanynka, tak moc chtěla mít kamarády mezi normálními dětmi. I když měla maminku strašidlo a tatínka taky a chodila i do školy mezi ostatní strašidla, pořád ji lákal ten svět ostatních dětí, které strašidla nejsou.

Pokračovat ve čtení →

O čertíkovi Popletovi

Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili ve tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo a všechno většinou popletl a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.

Pokračovat ve čtení →

O mazaném čertíkovi Rufíkovi

Byl jednou jeden čert jménem Rufík, který žil spolu s ostatními čerty v pekle hluboko pod zemí a stejně jako ostatní čerti, strašil zlobivé děti. Vždy jim říkal, že když nebudou hodné, odnese je do pekla a bude je strašit napořád. Nosil otrhaný, sazemi zčernalý kabát z ovčí vlny, měl růžky, ocásek a jedno kopýtko. Byl to jednoduše čert jako každý jiný, přesto se však od ostatních lišil.

Pokračovat ve čtení →

Jak zebra ztratila pruhy

Když zoologická zahrada konečně otevřela brány pro své návštěvníky, mohla se pochlubit mnoha novými přírůstky. A některé byly skutečně vzácností, jako třeba zebří mládě.

Jako každé dítko se měla malá zebra náramně k světu, překypovala energií a občas i své rodiče pozlobila. Vybírala v jídle, chodila kam neměla apod.

Pokračovat ve čtení →