Kristýnka a zubní víla

Když se večer setmí a místo sluníčka se na obloze objeví měsíc a hvězdy, začnou se dít podivné věci. Vlastně spíše kouzelné věci.

Málokdo ví, jaký pohádkový život v noci začíná. Sotva se zavřou očka poslední holčičce a chlapečkovi, u přivřených oken se začnou třepetat a světélkovat malinká křidélka. Jsou to kouzelné víly. Létají potichu. Tak, aby je nikdo neslyšel. Najdou si malinkou škvírku u každého okna dětského pokojíčku a vlétnou dovnitř. Prohlíží si postýlku, na které děti spí, a hledají, jestli nenajdou nějaký vypadlý zoubek. Když ho najdou, odnesou ho do svého pohádkového království.

Dřív, než ho ale odnesou, rozpráší na postýlku vílí prášek, aby měly děti krásné sny. Občas nechají dítku taky něco na památku. Dospělí je nemohou vidět ani slyšet. Nikdy. Ale kdyby se vzbudilo nějaké dítě a bylo úplně potichu, možná že by zaslechlo šustění křidélek a štěbetání jemného hlásku. Tyto víly jsou totiž dost upovídané.

Jednou v noci v jednom pokojíčku, když už byla úplně černočerná tma, vzbudila se jedna holčička. Jmenovala se Kristýnka. Nemohla spát, a tak jen ležela na posteli a koukala se do stropu. V tu chvíli zaslechla jemný hlásek. „Ach jo, ruce mě bolí, nohy mě bolí, křídla mě bolí. To je hrozná práce. Ty zuby jsou tak velké a těžké. Kdybych aspoň měla nějaký batůžek! Ale s takovou mi ruce za chvíli upadnou.“

Kristýnka zpozorněla a podívala se na poličku, odkud hlásek vycházel. Na kraji poličky sedělo malinké stvoření. Byla to víla. Seděla na rohu, nožky měla spuštěné dolů a pořád si jen stěžovala. Najednou se zvedla a odletěla pootevřeným oknem. Kristýnka nevěřila svým očím. Byla si ale jistá, že to nebyl žádný sen.

Za nějakou dobu se naší malé holčičce začal kývat zub. Jak jí zub vypadl, strčila ho do krabičky vedle postele. Doufala, že si pro něj víla brzy přiletí. K zoubku zabalila i malé překvapení. Pamatovala si, jak byla víla nešťastná. A tak jí ušila malý batůžek. Večer šla spát a nechala pro vílu otevřené okno.

Celou noc měla krásné sny. Když se ráno vzbudila, zoubek ani batůžek už tam nebyl. Jen penízek na památku a malinkatý lísteček se vzkazem. „Děkuji ti, Kristýnko. Protože jsi na mě myslela, budu ti každou noc na postýlku rozprašovat kouzelný prášek, abys měla pohádkové sny.“ Od té doby Kristýnka spí sladce a nikdy nezavírá okno.