Žil kdysi dávno jeden vlk. Všechna zvířata se ho moc bála, protože je moc rád lovil. Jednou takto vlk sežral zajíce, ale kost se mu zasekla v krku. Sám si ji vyndat nedokázal. Nezbylo mu než volat a žebrat o pomoc. Jenže všechna zvířata se ho bála a žádné mu nepomohlo. Až konečně vlk potkal starého moudrého jeřába.
„Jeřábe, prosím tě, zasekla se mi kost v krku. Pomoz mi,“ žadonil vlk.
Jeřáb překonal strach z vlka, protože mu ho bylo líto, a strčil mu do krku hlavu. Dlouhým zobákem vytáhl kost, která vlkovi vězela v krku.
Jakmile byla kost venku, vlkovi se ulevilo a hnedle na všechno zapomněl. I na to, že by měl za službu jeřábovi zaplatit. Dokonce se začal na jeřába zlobit.
„Jeřábe, jak to, že se mě nebojíš? Ty nevíš, kdo já jsem? Jsem ten nejstrašnější vlk široko daleko, který sežere každého na potkání. A ještě chceš, abych ti snad zaplatil? Tak to ne, holenku. Ještě bys pak vyprávěl, že jsi měl hlavu ve vlčí tlamě a přežil jsi. To ne, to tak nenechám. Radši tě hned sežeru.“
„Dobrá, vlku,“ povídá jeřáb. „Vidím, že jsi velmi rychle zapomněl na dobro, které jsem pro tebe vykonal. Ale až ti příště zaskočí kost v hrdle, nikdo ti už nepomůže. Vzpomeň si, jak se tě všichni báli. Jen já strach dokázal překonat a kost vytáhnout.“
Vlk se podrbal za uchem. Jeřáb měl pravdu.
„Dobře tedy,“ zabrlal vlk neochotně. „Ale musíš mi tady hned slíbit, že kdykoli budu potřebovat pomoc, přijdeš a kost mi z krku zase vytáhneš.“
„Ano, přijdu. Ale musíš mi za mou službu zaplatit,“ odvětil jeřáb.
Vlkovi se nechtělo, ale nakonec přece jen zaplatil. Moc dobře věděl, že by jinak příště zůstal bez pomoci. A on se o svůj život moc bál. To věděl i moudrý jeřáb, že ten, který ostatním ubližuje, je přitom největší zbabělec a má strach sám o sebe.
