Vysoko v horách stála krásná dřevěná chaloupka. Nešla skoro vidět, protože byla schovaná za těmi největšími stromy. Bydlela v ní babička Raduška. Často tam ale nebyla sama. Skoro pořád za ní jezdila její vnučka Mařenka. Měla moc ráda prázdniny u babičky, a tak u ní byla častěji než doma. Vlastně tam skoro bydlela. Mařenka byla roztomilé děvčátko s kudrnatými vlásky. Byla odvážná a zvědavá, a tak chtěla všechno vědět a všechno vyzkoušet. U své babičky Radušky zažívala každý den nějaké dobrodružství.
Uprostřed dřevěné chaloupky, kde spolu bydlely, byla obrovská kuchyň. Babička Raduška byla totiž nejlepší kuchařka. Vymýšlela nové recepty a používala všechny koření a bylinky, které v lese našla. Mařenka vždy babičku pozorovala a pomáhala jí vše krájet a míchat a dochucovat. Chtěla být jako ona.
Jednou když spolu seděly v houpacím křesle a četly si spolu recepty, na jejich chaloupku někdo hlasitě zaklepal. Mařenka vyskočila z křesla a utíkala otevřít. Za dveřmi stála veverka, máchala tlapkama, vyskakovala a naléhavě něco švitořila. Mařenka nechápala, co po ní veverka chce. Babička Raduška ale přesně věděla co má dělat. „Mařenko rychle zaběhni dolů do sklepa. Na poličce vpravo nahoře je krabice. V té krabici je sklenice, na které je napsané neotvírat. Co nejrychleji ji dones. Nesmíme ztrácet čas.“ Mařenka nečekala a rychle babičku poslechla. Ta mezitím rozdělala oheň a do hrnce dala vařit vodu. Pomalu tam přisypávala bylinky. Pak vzala tajemnou lahvičku a pomalu do vařící vody z ní nakapala sedm kapek. Z hrnce se v tu chvíli vypařovala růžová pára. Silná sladká vůně se linula po celé světnici. Mařenka se divila a pořád nic nechápala, babička Raduška se soustředila, aby vše dobře uvařila a veverka netrpělivě poskakovala kolem hrnce. Nakonec babička nalila uvařený lektvar do lahvičky. Dala ho veverce a řekla: „Okamžitě vypít a nic po tom nejíst. Uvidíš, že se mu uleví.“ Veverka vzala lahvičku a utíkala, co jí tlapky stačily. Mařenka se tázavě dívala na babičku a čekala, že jí vysvětlí, co se to teď všechno stalo. Babička Raduška jí vysvětlila, že veverka má nemocného veverčáka. Někdy se mu přitíží natolik, že může i umřít. Jediné co mu může pomoct je elixír, který zná jen ona. Vymyslela ho z bylinek a z léčivých rostlinek, co našla v lese. „Takže ty jsi kouzelná babička?“ Zeptala se Mařenka. Babička se usmála, pohladila vnučku po vlasech a řekla: „Ne Mařenko, to nejsem. Jen umím využít to, co mi příroda a les dává a uvařit z toho něco užitečného. A ráda tím pak někomu pomůžu.“ Mařenka babičku objala. „Pro mě stejně budeš vždycky kouzelná babička a ta nejlepší. Jsem ráda, že tě mám. A budu se snažit všechno od tebe naučit.“
Babička Raduška nebyla kouzelná a ani Mařenka. Ale obě věděly, že je mezi nimi kouzelné pouto, které nikdy nezmizí.
Moniko, Vaše pohádky jsou skutečně velmi čtivé! Jste náš velký pomocník při večerním usínání. Děkujeme!
(Jen tady u babičky Radušky bych veverce vyměnil ruce za tlapky, hned jsem si to představil tu malou chuděru, jak mává ručičkama :))
Děkuji, jsem ráda, že se po nich dobře spí. 🙂
A k té veverce, to mi vůbec nedošlo, ty ruce. 🙂 Příště si dám větší pozor. 🙂 Děkuji