Karel Jaromír Erben | Pohádkozem.cz

Hrnečku, vař!

Publikováno 1. 7. 2019 od autora: K. / Komentáře: 5

Žila jedna chudá vdova a ta měla dceru. Společně zůstávaly ve staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou a na půdě chovaly několik slepic ke sv...

Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela.

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen; v krbu se svítí, stará podřimuje, děvčata předou měkký len.

Šedivé mlhy nad lesem plynou, jako duchové vlekouce se řadem; jeřáb ulétá v krajinu jinou – pusto a nevlídno ladem i sadem.&...

Umřela panna v době jarních let, jako když uschne mladé růže květ; umřela panna, růže v poupěti – škoda jí, škoda v zemi lež...

Ráno sedá ke snídani, táže se své mladé paní: „Paní moje, paní milá, vždycky upřímná jsi byla, vždycky upřímná jsi byla – jednohos mi nesvě...

Okolo hřbitova cesta úvozová; šla tudy, plakala mladá, hezká vdova. Plakala, želela pro svého manžela: neb tudy naposled jej doprovázela. –

Což jsi se tak zasmušila, dcero má což jsi se tak zasmušila? Veselá jsi jindy byla, nyní přestal tobě smích!

Na topole nad jezerem seděl vodník podvečerem: „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly.

U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!

Okolo lesa pole lán, hoj jede, jede z lesa pán, na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám.