Hrnečku, vař!

Žila jedna chudá vdova a ta měla dceru. Společně zůstávaly ve staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou a na půdě chovaly několik slepic ke své obživě. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat a dcera nosila do města vejce na prodej, které jim slepice snesly.

Pokračovat ve čtení →

Záhořovo lože (Kytice – Karel Jaromír Erben)

Šedivé mlhy nad lesem plynou, 
jako duchové vlekouce se řadem; 
jeřáb ulétá v krajinu jinou – 
pusto a nevlídno ladem i sadem. 
Vítr od západu studeně věje 
a přižloutlé listí tichou píseň pěje. 
Známá tě to píseň; pokaždéť v jeseni 
listové na dubě šepcí ji znova: 
ale málokdo pochopuje slova, 
a kdo pochopí, do smíchu mu není.

Pokračovat ve čtení →

Lilie (Kytice – Karel Jaromír Erben)

Umřela panna v době jarních let, 
jako když uschne mladé růže květ; 
umřela panna, růže v poupěti – 
škoda jí, škoda v zemi ležeti!

„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov, 
tam bývá nářek sirotků a vdov, 
tam slzí hořkých mnoho plynulo: 
srdéčko mé by hořem hynulo.

Pochovejte mne vpod zelený les, 
tam na mém hrobě kvésti bude vřes; 
ptáčkové mi tam budou zpívati: 
srdéčko moje bude plesati.“

Neminul ještě ani rok a den, 
hrob její drobným vřesem povlečen; 
nepřišlo ještě ani do tří let, 
na jejím hrobě vzácný květe květ.

Lilie bílá – kdo ji uviděl, 
každého divný pojal srdce žel; 
lilie vonná – kdo ji pocítil, 
v každém se touhy plamen roznítil. –

„Hoj, moje chaso, vraného mi stroj! 
Chce mi se na lov pod zelenou chvoj, 
chce mi se na lov pod jedlový krov: 
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“

Halohou, halou! v chrtů poštěkot, 
příkop nepříkop – hop! a plot neplot: 
pán na vraníku napřaženou braň 
a jako šipka před ním bílá laň.

„Halohou, halou! vzácná moje zvěř, 
nespasí tebe pole ani keř!“ 
Zdviženo rámě, jež ji probije – 
tu místo laňky – bílá lilie.

Pán na lilii hledí s údivem, 
rámě mu kleslo, duch se tají v něm; 
myslí a myslí – prsa dmou se výš, 
vůní či touhou? Kdo mu rozumíš?

„Hoj, sluho věrný, ku práci se měj: 
tu lilii mi odtud vykopej; 
v zahradě své chci tu lilii mít – 
zdá mi se, bez ní že mi nelze byt!

„Hoj, sluho věrný, důvěrníče můj, 
tu lilii mi střež a opatruj, 
opatruj mi ji pilně v den i noc – 
divná, podivná k ní mě pudí moc!“

Opatroval ji jeden, druhý den; 
pán její vnadou divně přeblažen. 
Leč noci třetí, v plné luny svit, 
pospíchá sluha pána probudit.

„Vstávej, pane můj, chyba v odkladě: 
tvá lilie se vláčí po sadě; 
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas: 
tvá lilie si divný vede hlas!“

„Životem vratkým smutná živořím, 
co v poli rosa, co na řece dým: 
jasně slunečný svitne paprsek – 
rosa i pára, i můj zhyne věk!“

„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám; 
před sluncem jistou ochranu ti dám: 
zdi pevné budou tvojí záštitou, 
ač, duše milá, budeš chotí mou.“

Vdala se za něj; blaze bydlila, 
až i synáčka jemu povila. 
Pán hody slaví, štěstí svého jist; 
tu mu královský posel nese list.

„Můj věrný milý!“ tak mu píše král, 
„chci, abys zejtra ke službě mi stál; 
chci, aby přijel každý věrný lech, 
potřeba velká – všeho doma nech.“

Smutně se loučil s milou chotí svou, 
jako by tušil svou nehodu zlou. 
„A když mi strážcem nelze býti tvým, 
svou matku tobě strážci zůstavím.“

Špatně mu matka vůli plnila, 
špatně manželku jeho střežila; 
na nebi slunce – pobořena síň: 
„Zhyn, paní noční, zhyn, obludo, zhyn!“

Pán jede domů – dosti služby jest; 
tu mu žalostná v ústrety jde věst: 
„Tvé pacholátko již ti nežije 
a po tvé paní – zvadlá lilie!“

„Ó matko, matko, ty hadice zlá, 
čím ublížila tobě žena má? 
Otrávila jsi žití mého květ: 
bodejž i tobě zčernal boží svět!“

Zdroj: Kytice, Karel Jaromír Erben

Nahoru