Umřela panna v době jarních let,
jako když uschne mladé růže květ;
umřela panna, růže v poupěti –
škoda jí, škoda v zemi ležeti!
„Nedávejte mne ve vsi na hřbitov,
tam bývá nářek sirotků a vdov,
tam slzí hořkých mnoho plynulo:
srdéčko mé by hořem hynulo.
Pochovejte mne vpod zelený les,
tam na mém hrobě kvésti bude vřes;
ptáčkové mi tam budou zpívati:
srdéčko moje bude plesati.“
Neminul ještě ani rok a den,
hrob její drobným vřesem povlečen;
nepřišlo ještě ani do tří let,
na jejím hrobě vzácný květe květ.
Lilie bílá – kdo ji uviděl,
každého divný pojal srdce žel;
lilie vonná – kdo ji pocítil,
v každém se touhy plamen roznítil. –
„Hoj, moje chaso, vraného mi stroj!
Chce mi se na lov pod zelenou chvoj,
chce mi se na lov pod jedlový krov:
zdá mi se, dnes že vzácný bude lov!“
Halohou, halou! v chrtů poštěkot,
příkop nepříkop – hop! a plot neplot:
pán na vraníku napřaženou braň
a jako šipka před ním bílá laň.
„Halohou, halou! vzácná moje zvěř,
nespasí tebe pole ani keř!“
Zdviženo rámě, jež ji probije –
tu místo laňky – bílá lilie.
Pán na lilii hledí s údivem,
rámě mu kleslo, duch se tají v něm;
myslí a myslí – prsa dmou se výš,
vůní či touhou? Kdo mu rozumíš?
„Hoj, sluho věrný, ku práci se měj:
tu lilii mi odtud vykopej;
v zahradě své chci tu lilii mít –
zdá mi se, bez ní že mi nelze byt!
„Hoj, sluho věrný, důvěrníče můj,
tu lilii mi střež a opatruj,
opatruj mi ji pilně v den i noc –
divná, podivná k ní mě pudí moc!“
Opatroval ji jeden, druhý den;
pán její vnadou divně přeblažen.
Leč noci třetí, v plné luny svit,
pospíchá sluha pána probudit.
„Vstávej, pane můj, chyba v odkladě:
tvá lilie se vláčí po sadě;
pospěš, nemeškej, pravýť nyní čas:
tvá lilie si divný vede hlas!“
„Životem vratkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprsek –
rosa i pára, i můj zhyne věk!“
„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.“
Vdala se za něj; blaze bydlila,
až i synáčka jemu povila.
Pán hody slaví, štěstí svého jist;
tu mu královský posel nese list.
„Můj věrný milý!“ tak mu píše král,
„chci, abys zejtra ke službě mi stál;
chci, aby přijel každý věrný lech,
potřeba velká – všeho doma nech.“
Smutně se loučil s milou chotí svou,
jako by tušil svou nehodu zlou.
„A když mi strážcem nelze býti tvým,
svou matku tobě strážci zůstavím.“
Špatně mu matka vůli plnila,
špatně manželku jeho střežila;
na nebi slunce – pobořena síň:
„Zhyn, paní noční, zhyn, obludo, zhyn!“
Pán jede domů – dosti služby jest;
tu mu žalostná v ústrety jde věst:
„Tvé pacholátko již ti nežije
a po tvé paní – zvadlá lilie!“
„Ó matko, matko, ty hadice zlá,
čím ublížila tobě žena má?
Otrávila jsi žití mého květ:
bodejž i tobě zčernal boží svět!“
Zdroj: Kytice, Karel Jaromír Erben
