Lenivá Moly

V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat. Tvářičky měla umazané, protože se jí nechtělo se umývat. Nikdy si neuklidila svou světničku. Nikdy mamince s ničím nepomohla. Prostě se jí nechtělo. Byla tak moc líná.

Její maminka byla nešťastná. Nevěděla, jak ji má přimět k tomu, aby začala něco dělat. Když nastala zima, maminka musela jít do lesa nasbírat dříví, aby mohla v chaloupce zatopit. Venku už bylo chladno a tak se pořádně oblékla, nachystala si nůši, ve které dříví nosí, a rozloučila se se svou dcerkou. „Musím jít nasbírat dříví. Za chvíli udeří mrazy a my potřebujeme zásoby, abychom si mohly zatopit.“ Moly se jen otočila na druhý bok a zamávala mamince. Ani ji nenapadlo jít s ní, nebo se aspoň zeptat, jestli jí může jít pomoct.

Maminka vyšla do lesa a Moly zůstala hezky ležet ve své posteli. Lesní zvířátka viděla, jak maminka sama tahá dřevo. Rozhodla se, že jí pomohou, aby to měla do setmění. Maminka byla moc ráda, že má takové pomocníky. A tak veverky začaly sbírat malé klacíky, bobři větší klacky a jezevci vše lámali a skládali do nůše. Vše šlo jako po másle.

Tu najednou maminka uklouzla a poranila si nohu. Nemohla na ni stoupnout. Zvířátka věděla, že musí něco udělat. Nemohou tam nechat maminku sedět, aby promrzla. Musí utíkat pro Moly, aby mamince pomohla. Jezevci a bobři zůstali s maminkou a veverky utíkaly co nejrychleji k chaloupce. Jakmile byly u dveří, bouchaly na ně. Ale nikdo nepřicházel. Vyšplhaly tedy na balkón a ťukaly do oken. Rozespalá a unavená Moly pomalu otevřela okno. Protřela si oči a koukala na skákající a povykující veverky. Ty ji začaly tahat ven a ukazovat, kam má jít. Moly se ale nikam nechtělo. Byla lenivá. Veverky ovšem byly neodbytné.

Nakonec se jim podařilo Moly přimět, aby za nimi šla. Pořád ji popostrkovaly, aby byla rychlejší. Když se přibližovaly k lesu, Moly v dálce zahlédla maminčinu nůši. V tu chvíli jí došlo, proč ji veverky tak naléhavě pohání. Určitě se něco stalo její mamince. Moly zapomněla na svou lenost a rozutíkala se tak rychle, že ji ani veverky nestačily. Přiběhla rychle k mamince a co nejvíc ji objala. Měla o ni takový strach. Co nejrychleji jí pomohla vstát. Podpírala maminku celou cestu domů. Všechna zvířátka šla s nimi a nesla s sebou plnou nůši dřeva.

Když došly domů, Moly poděkovala zvířátkům a dala jim něco dobrého, aby věděla, jak moc jim je vděčná. Dlouho potom musela Moly o maminku pečovat a starat se o chaloupku úplně sama. Byla ale šťastná, že má svou maminku doma v pořádku. Zcela zapomněla na to, jaké to je být lenivá. Uvědomila si, že kdyby mamince pomáhala dřív, nemuselo se vůbec nic stát. A tak se rozhodla, že se změní. A udělala dobře.