Lenivá Moly

3 min. čtení

V zeleném údolí stálo malé stavení. Byl to domeček s bílými okny a balkónem plných květin. Žila v něm Moly. Byla to hodná, ale moc lenivá holčička. Její kudrnaté vlásky byly věčně zacuchané, protože byla líná se česat. Tvářičky měla umazané, protože se jí nechtělo se umývat. Nikdy si neuklidila svou světničku. Nikdy mamince s ničím nepomohla. Prostě se jí nechtělo. Byla až moc líná.

Její maminka byla nešťastná. Nevěděla, jak ji má přimět k tomu, aby začala něco dělat. Když začala zima, maminka musela jít do lesa nasbírat dříví, aby mohla v chaloupce zatopit. Venku už bylo chladno a tak se pořádně oblékla, nachystala si nůši, ve které dříví nosí a rozloučila se se svou dcerkou. „Musím jít nasbírat dříví. Za chvíli začnou mrazy a my potřebujeme zásoby, abychom si mohly zatopit.“ Moly se jen otočila na druhý bok a zamávala mamince. Ani jí nenapadlo jít s ní, nebo se zeptat jestli ji může jít pomoct.

A tak maminka vyšla do lesa a Moly zůstala hezky ležet ve své posteli. Lesní zvířátka viděla, jak maminka od Moly jde sama pro dřevo. Rozhodla se, že ji pomůžou, aby na to nebyla sama. Maminka byla moc ráda, že má takové pomocníky. A tak veverky začaly sbírat malé klacíky, bobři větší klacky a jezevci vše lámali a skládali do nůše. Vše šlo jak po másle.

Když tu najednou maminka uklouzla a poranila si nohu. Nemohla na ní ani stoupnout. Zvířátka věděla, že musí něco udělat. Nemůžou tam nechat maminku sedět, aby promrzla. Musí zautíkat pro Moly, aby mamince pomohla. Jezevci a bobři zůstali s maminkou a veverky utíkaly co nejrychleji k chaloupce. Hned jak byly u dveří, bouchaly na ně. Ale nikdo nepřicházel. Vyšplhaly tedy na balkón a bouchaly do oken. Rozespalá a unavená Moly pomalu otevřela okno. Protřela si oči a koukala na skákající a povykující veverky. Ty ji začaly tahat ven a ukazovat kam má jít. Moly se ale nikam nechtělo. Byla lenivá. Veverky byly ale neodbytné.

Nakonec se jim podařilo Moly přimět, aby za nimi šla. Pořád ji popostrkovaly, aby byla rychlejší. Když se přibližovali k lesu, Moly v dálce viděla nůši od maminky. V tu chvíli jí došlo, proč ji veverky tak naléhavě pohání. Určitě se něco stalo její mamince. Moly zapomněla na svou lenost a rozutíkala se tak rychle, že ji ani veverky nestačily. Přiběhla rychle k mamince a co nejvíc ji objala. Měla o ní takový strach. Co nejrychleji jí pomohla vstát. Podpírala maminku celou cestu domů. Všechna zvířátka šla s nima a nesla sebou plnou nůši dřeva.

Když došly domů Moly poděkovala zvířátkům a dala jim něco dobrého, aby věděla, jak moc jim je vděčná. Dlouho po tom Moly musela o maminku pečovat a starat se o chaloupku úplně sama. Byla ale šťastná, že má svou maminku doma a v pořádku. A tak úplně zapomněla na to, jaké to je být lenivá. Uvědomila si, že kdyby mamince pomáhala už dřív, nemuselo se vůbec nic stát. A tak se rozhodla, že už nebude jako dřív. A udělala dobře.

4.9/5 - (8 votes)
FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..