Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté i listnaté. Uprostřed lesa stál krmelec a kousek od něj posed. To je taková menší rozhledna, kam chodí myslivci, aby pozorovali zvířata a dávali pozor na to, co se v lese děje.
V tomto hlubokém lese dohlížel na zvířata jeden hodný myslivec a jeho dcerka Bára. Chodili spolu do lesa každý den. Doplňovali do krmelce seno, opravovali mu střechu a pak spolu na posedu dalekohledem sledovali nejvzdálenější místa v lese a tiše si povídali o zvířatech, která objevili.
Bára byla moc ráda, že má tatínka myslivce. Vykládal jí o tom, které zvíře je nebezpečné a kterého se bát nemusí. Poučoval ji, jak se o ně starat. Bára navíc milovala les. Líbila se jí vůně jehličí, ráda si lehávala do mechu a jen tak si něco představovala. Tento les znala nazpaměť. Věděla, kam může jít a kam jí tatínek chodit zakázal.
Jednou, když šli na obchůzku, rozběhla se Bára za malou veverkou. Skákala po stromech pořád dál a dál do lesa a malá Bára běžela za ní. Úplně zapomněla, jak daleko se od tatínka vzdálila. Když se otočila kolem sebe, posed a krmelec nikde. Pořádně se rozhlédla a za chvíli zjistila, že už je příliš daleko. Byla v části lesa, kde to bylo nebezpečné. Stála na lesní cestičce a kolem ní jen stromy. Byla tam sama. Začala se bát, ale dobře věděla, že musí být odvážná a musí najít tatínka. Tak se vydala po lesní cestě.
Na druhé straně lesa zatím myslivec hledal svou dcerku. Běhal po lese a volal: „Barunko, kde jsi? Slyšíš mě?“ Nikdo se neozýval. Pak tatínka myslivce napadlo, že nejvíc toho uvidí z posedu. Rychle vylezl nahoru, popadl dalekohled a točil se s ním na všechny strany. Doufal, že uvidí svou dcerku. Už skoro ztrácel naději, když vtom ji spatřil. Šla po úzké lesní cestě kolem skály směrem k němu. Ulevilo se mu. Byl tak rád, že ji našel.
Jenže sotva se chtěl za ní vydat, v dálce na téže cestě viděl, jak jí šla naproti medvědice. Ta cesta byla úzká. Věděl, že se Bára medvědici nevyhne a že nemá kam utéct. Úplně ztuhnul. Stál na posedu, pevně držel dalekohled, rychle dýchal a měl obrovský strach. Po chvíli medvědice došla k Báře. Stála přímo naproti ní. Barunka se ani nehnula. Snažila se být klidná, i když měla velký strach. Sklopila oči dolů, aby dala najevo, že nechce medvědici ublížit. Myslivec viděl z dálky, jak najednou medvědice natahuje své velké tlapy k holčičce. Tak moc se o ní bál, ale nemohl nic dělat. Bára ani krok. Cítila, jak ji velké tlapy zvedají do výšky. Medvědice ji zvedla, jak nejjemněji dokázala a přenesla ji za sebe. Na druhou stranu cesty. Postavila Barunku na zem. A pokračovala v cestě. Barunka se nevěřícně otáčela za medvědicí. Nechápala, co se to stalo. Jak to, že jí neublížila, ale pomohla?
Myslivec zahodil dalekohled a běžel dcerce naproti. Když se potkali, objímali se. Štěstím jim tekly slzy. Tatínek byl rád, že se dcerce nic nestalo. A taky byl na ni pyšný, že se uměla dobře zachovat, i když měla velký strach.
Barunka moc ráda chodí do lesa i nadále a dalekohledem sleduje zvířata. A nejvíc ze všeho se ráda učí, jak se k přírodě a ke zvířatům chovat. Už ví, že se jí to může zase někdy hodit.
Hezká a napínavá pohádka?