Za několika vesnicemi a několika řekami byl hluboký les. Rostly tam stromy jehličnaté ale i listnaté. Uprostřed tohoto lesa stál krmelec a kousek od něj byl posed. To je taková menší rozhledna, kde chodí myslivec, aby pozoroval zvířata a dával pozor na to, co se v lese děje.
V tomhle hlubokém lese na zvířata dohlížel jeden hodný myslivec a jeho dcerka Bára. Chodili spolu do lesa každý den. Doplnili do krmelce seno, opravili mu střechu a pak na posedu spolu koukali přes dalekohled do nejvzdálenějších míst lesa a tiše si povídali o zvířatech, která viděli.
Bára byla moc ráda, že má tatínka myslivce. Vykládal jí o tom, které zvíře je nebezpečné a kterého se bát nemusí. Poučoval ji, jak se o ně starat. Bára navíc milovala les. Líbila se jí vůně jehličí, ráda si lehávala do mechu a jen tak si něco představovala. Tento les znala nazpaměť. Věděla, kde může jít a kde už jí tatínek chodit zakázal.
Jednou když šli na obchůzku, Bára se rozběhla za malou veverkou. Skákala po stromech pořád dál a dál do lesa a malá Bára šla za ní. Úplně zapomněla, že už je daleko od tatínka. Když se točila kolem sebe, neviděla posed ani krmelec. Pořádně se rozhlédla a za chvíli zjistila, že už je moc daleko. Byla v části lesa, kde už to bylo nebezpečné. Stála na lesní cestičce a kolem ní byly jen stromy. Byla tam sama. Začala se bát, ale věděla, že musí být odvážná a musí najít tatínka. Tak se vydala po lesní cestě.
Na druhé straně lesa zatím myslivec hledal svou dcerku. Běhal po lese a volal: „Barunko, kde jsi, slyšíš mě?“ Nikdo se ale neozýval. Pak tatínka myslivce napadlo, že nejvíc toho uvidí z posedu. Rychle vylezl nahoru, popadl dalekohled a točil se s ním na všechny strany. Doufal, že uvidí svou dcerku. Už skoro ztrácel naději, když v tom jí viděl. Šla po úzké lesní cestě kolem skály směrem k němu. Ulevilo se mu. Byl tak rád, že ji našel.
Jenže sotva se chtěl za ní vydat, v dálce na té samé cestě viděl, jak jí šla naproti medvědice. Ta cesta byla úzká. Věděl, že se Bára medvědici nevyhne. A že nemá kam utéct. Úplně ztuhnul. Stál na posedu, pevně držel dalekohled, rychle dýchal a měl obrovský strach. Po chvíli medvědice došla k Báře. Stála přímo naproti ní. Barunka se ani nehnula. Snažila se být klidná. I když měla velký strach. Sklopila oči dolů, aby dala najevo, že nechce medvědici ublížit. Myslivec z dálky viděl, jak najednou medvědice natahuje své velké tlapy k holčičce. Tak moc se o ní bál, ale nemohl nic dělat. Bára se ani nehnula. Cítila, jak jí velké tlapy zvedají do výšky. Medvědice jí zvedla, jak nejjemněji dokázala a přenesla jí za sebe. Na druhou stranu cesty. Postavila Barunku na zem. A pokračovala v cestě. Barunka se nevěřícně otáčela za medvědicí. Nechápala, co se to stalo. Jak to že jí neublížila, ale pomohla.
Myslivec zahodil dalekohled a běžel dcerce naproti. Když se potkali objímali se a štěstím jim tekly slzy. Tatínek byl rád, že se dcerce nic nestalo. A taky na ní byl pyšný, že se uměla dobře zachovat i když měla velký strach. Do lesa Barunka pořád moc ráda chodí a s dalekohledem sleduje zvířata. A nejvíc ze všeho se ráda učí, jak se k přírodě a ke zvířatům chovat. Už ví, že se jí to může zase někdy hodit.
Hezká a napínavá pohádka?