Vzácná návštěva v nemocnici

Rozárka a Líza byla dvě nerozlučná děvčátka. Byla jako den a noc, jako voda a oheň. Tak rozdílné, a přece tak vzájemně blízké. Rozárka měla dlouhé zrzavé vlásky jako plamínky a oči černé jako uhlíky. Líza byla holčička se světlými krátkými vlásky a očima zelenýma jako kočka. Obě holky dělaly všechno spolu. Rozuměly si, měly se moc rády a zažívaly spolu spousta příhod a dobrodružství. A dokonce se dokázaly spolu rozveselit, i když se jim stalo něco smutného. Zrovna jako nedávno, když Líza onemocněla.

Tehdy začínalo jaro a holky se těšily, že si ho užijí venku, jak to měly rády. Když právě bylo hezké počasí na to, aby mohla děvčátka chodit ven, Líza chytila nějaký bacil a musela být v nemocnici. Rozárka se kvůli tomu moc trápila. Chtěla být se svou kamarádkou, ale nemohla. A tak celé dny přemýšlela, jak Lízu aspoň trošku rozptýlit a co pro svou drahou přítelkyni udělat.

Rozárčina maminka taky vnímala, že je její dcerka smutná, a nechtěla to tak nechat. Stejně jako Líza usilovně přemýšlela, jak oběma holkám zvednout náladu. A pak konečně přišel nápad. „Rozárko, půjdeme Lízu do nemocnice navštívit. Ovšem nepůjdeme tam jen tak naholo. Oblečeme se jako zdravotní klauni a Lízu pobavíme. Bude to legrace,“ povídala maminka nadšeně.

„Mami, to je super nápad! Vezmeme s sebou nafukovací balónky a uvážeme jí je na postel,“ radostně souhlasila Rozárka. Maminka byla nadšená, že se její dcerka na to těší. A tak si sbalily červené klaunovské nosy, legrační klobouky, bílé pláště a nafoukly balónky. Když přijely autem před nemocnici, Rozárka si oblékala klaunovské věci už v autě. „Rózi, co to děláš?“ zeptala se udiveně maminka. „No oblékám se. Co bych dělala?“ odpověděla nechápavě holčička. „Už teď a tady? Já myslela, že se oblečeme až v nemocnici,“ divila se maminka. „Jasně že tady, mami. Obleč si to, bude větší legrace. Takhle už musíme do nemocnice přijít. Třeba nás Líza uvidí z okna,“ vysvětlovala Rozárka.

Pohádka pro děti Vzácná návštěva v nemocnici
Vzácná návštěva v nemocnici, Anička I.

Maminka se nenechala dlouho přemlouvat a poslušně se v autě převlékla za klauna. To ještě netušila, jak báječný nápad to byl. Hned, jak vystoupily z auta, začali jim ostatní kolemjdoucí mávat. Na recepci v nemocnici si s nimi povídali, doktoři i sestřičky se jen na ně usmívali a říkali jim: „To je tak hezké, to je tak správné. Pozdravujte vaši kamarádku, za kterou jdete!“ Rozárka byla štěstím bez sebe. Hrdě každému v nemocnici mávala s nafouknutými balónky a volala: „My jdeme s maminkou rozveselit kamarádku.“ Tak usměvavou už ji dlouho maminka neviděla.

Když přišly před dveře Lízina pokoje, prudce zabouchaly, otevřely a s úsměvem se představily: „Přišla odborná zdravotní pomoc. Ta nejlepší v celém kraji.“ Když Líza uviděla svou kamarádku a její maminku oblečené jako zdravotní klauny, rozplakala se štěstím. Objímala je, jak nejvíc to šlo.

Róza i maminka zůstala u Lízy v nemocnici, jak nejdéle mohly. Ostatní děti na dětském oddělení se chodily se setřičkami koukat na tak vzácnou návštěvu. Maminka je brala do náruče, povídala si s nimi a naslouchala jim. Rozárka i maminka byly šťastné, že aspoň na chvíli mohly své kamarádce a ostatním dětem pomoci zapomenout na nemoc, kvůli které v nemocnici jsou.

V ten den nic Rozárka nedostala, žádný dárek ani sladkost. Přece ale byla v tu chvíli šťastnější víc než kdy jindy. Protože dokázala rozveselit druhé. A tím pádem i sama sebe.

5/5 - (159 votes)

Komentáře: 6

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..