Malý sloník Kvído nesnášel čištění klů. Nebavilo ho to a přišlo mu to naprosto zbytečné. Proto každý večer, když ho rodiče poslali k řece, aby si je vyčistil, se tam sice vydal, ale místo čištění klů si jen chobotem hrál s vodním proudem a rybkami v něm. Myslel si, jak nad rodiči vyzrál a byl celý spokojený, že si místo těch dlouhých pěti minut čištění mohl raději hrát.
Jednoho dne ho však začal trochu pobolívat pravý kel. Zpočátku tomu nevěnoval příliš pozornosti. Koneckonců, Kvído byl ještě slůně. Každou chvíli si někde natloukl nebo se odřel a malé bolístky tak měl skoro neustále. Slabá bolest klu ho proto nijak zvlášť nerozhodila. Přesto si večer, když mu rodiče opět řekli, ať si jde vyčistit kly, tentokrát to bolavé místo na klu pomocí trsu trávy a kelní pasty pro jistotu alespoň trochu očistil.
Tím už to ale nezachránil. Kvído se té noci vzbudil s ukrutnými bolestmi. Kel ho bolel tak moc, že měl Kvído co dělat, aby se nerozplakal. Bolest navíc nezůstávala jen v klu, rozšířila se až do hlavy, která ho taky urputně bolela.
Kvído nechtěl jít za rodiči, protože věděl, že by poznali, že si kly nečistil tak jak měl. Snažil se proto bolest vydržet a doufal, že prostě přejde. To se ale nestalo – naopak se každou chvílí zhoršovala.
Když se začalo rozednívat, Kvído už to nevydržel. Po tvářích se mu koulely veliké slzy, když se vydal za rodiči pro pomoc. Ti mu kupodivu nevynadali, jak se Kvído obával. Místo toho se ho snažili utišit a odvedli ho ke slonímu zubaři. Ten si jeho kel chvíli prohlížel přes takové zrcátko a pak Kvídovi oznámil, že má kelní kaz.
Pomocí speciálních zubařských a kelařských nástrojů, které vypadaly strašidelně, Kvídovi kel opravil. Tomu se téměř okamžitě ulevilo – přestala ho bolet hlava a kel už také skoro necítil.
Ještě než odešel, zubař Kvída pokáral za to, že si vůbec nečistil kly. Řekl mu, že jestli s tím nezačne, podobné kazy se mu budou tvořit dál. Kvído si vzal jeho slova k srdci a od té doby už si kly každý den poctivě čistil.
