Čestmír a dobrodružství v knížce

Celé město už šlo spát, jen v jednom okně se ještě mihotalo malé světýlko. Byl to pokojíček v podkroví. Pod peřinou byl schovaný malý kluk, který se jmenoval Čestmír. Svítil si baterkou na knížku a četl si. Už měl dávno spát. Měl rád knížky a tak rád si četl, že se od nich nemohl odtrhnout. Zrovna teď četl o tom, jak dva kamarádi zachraňují před pytláky medvídka koalu. Oba byli v nebezpečí a jejich koala taky. Bylo to tuze napínavé. Čestmír doslova hltal každé další slovo. Když otočil stránku, objevilo se tam místo pokračování příběhu něco zvláštního. Nějaké zaklínadlo, slova napsaná jiným písmem.

Čestmír si nejdřív projel písmena prstem a pak šeptem přečetl: „Neseď tam jen tak, leť jako pták. Prožij tento příběh sám a vejdi do knížky k nám.“ V tu chvíli se mu zvedla peřina, pod kterou se schoval. Knížka začala svítit a zvedla se z postele. Pomalu, a jistě kolem něj začala kroužit. Pak natolik zrychlila, že vytvořila vír. Čestmír už přes něj nešel vidět. Koukal kolem sebe, netušil, co se to děje. Pak najednou vše přestalo a on se ocitl v hlubokém lese. Všude byly stromy a kolem poletovali ptáci. Uvědomil si, že je v knížce. On je přece v tom příběhu, který četl. Muselo se to stát, když přečetl to zaklínadlo.

Rozhlížel se kolem, když tu najednou slyšel: „Honem! Utíkej! Musíme se jich zbavit, schovat se před nimi a dostat koalu do bezpečí!“ Volali na něj dva kamarádi, o kterých ještě před chvílí jen četl. V ruce drželi medvídka a co nejrychleji utíkali. Za nimi se řítili dva muži. Pytláci. Čestmír si uvědomil, že volají na něj, a tak začal utíkat s nimi. Probíhali hustým lesem, tráva a větve je šlehaly, ale oni nezpomalovali. Museli zachránit koalu.

Za chvíli Čestmír spatřil mezi stromy světlo. Patřilo záchranné stanici pro ohrožená zvířata. Vypadala sice jen jako malá chatrč, ale pro ně to teď byla jediná možnost. „Tamhle! Musíme za světlem. Tam se schováme!“ zavolal na kamarády Čestmír.

Rychle zabočili a doběhli k malému domku, který byl postavený z větví stromů. Když se přibližovali, začali volat: „Pomoc! Honí nás pytláci, máme s sebou koalu!“ Z chatrče vyšel muž, který vypadal jako nějaký zálesák. Rychle je schoval do bezpečí svého skromného domu.

Pak vyšel ven a zavolal: „Askane, Igore, vezměte si je a doveďte je!“ Zpoza domu vyběhli dva obrovští psi a rozběhli se za pytláky. Po chvíli už je za nohavice dotáhli až ke správci záchranné stanice. Ten je svázal a zavolal na ně policii. Ta si s nimi poradí. Pak správce zkontroloval koalu a samozřejmě i všechny tři kluky, jestli jsou v pořádku. Všechno dobře dopadlo. Koale se nic nestalo. Hned jak to šlo, vrátil ji správce domů do lesa. Kluky pochválil za to, jak byli stateční a odvážní.

Po chvíli dal správce Čestmírovi papír, na kterém bylo zaklínadlo. „Když to přečteš nahlas, vrátíš se zpátky domů.“ „A můžu zase někdy přijít?“ zeptal se Čestmír. „Můžeš, kdykoli budeš chtít. Stačí jen přečíst zaklínadlo. Teď už ale musíš domů. Měj se hezky a nepřestávej číst. Knížky jsou příběhy, které ti vždycky něco dají. Bez nich by byl život smutný.“

Čestmír slíbil, že číst nepřestane. Pak vzal papír se zaklínadlem. Přečetl jej a v tu chvíli se objevil ve své posteli s knížkou v ruce. To bylo to nejlepší dobrodružství, jaké kdy zažil. Dnes už je Čestmír dospělý, ale knížky má stále rád. A i když už nechodí do jejich stránek, příběhy s nadšením hltá.