Na vršku v malé vesnici, kde stál na kopci malý kostel, žily také děti. Jednoho večera, když se za soumraku vydaly cestou směrem ke kostelu kde právě kostelní zvon odbíjel večerní klekání, potkaly navíc i místní lidi z vesnice, kteří se bavili popíjením dobrého vína v jedné odlehlé vesnické hospůdce.
Děti zvědavě nahlížely skrze okna až do chvíle, kdy si uvědomily, že venku už je pořádná tma, doslova jako v pytli. Uvědomily si, že už mají být dávno doma. Ze samého strachu se vydaly rychlou chůzí domů, avšak neobvyklou cestou. Aby byly doma co nejdříve, vzaly to zkratkou přes hluboký a černočerný les. Strach z toho, že se na ně budou rodiče zlobit a také z klekánice, je donutil ke zkrácení cesty.
V dáli skrze stromy svítil velký měsíc, který dodával lesu magické kouzlo barev a odstínů. V lese mimo to jen sem tam probleskla letící světluška. Děti z toho ale mnoho nevnímaly. Našlapovaly totiž za zvuku praskání větví v hlubokých houštinách a na mysli měly jen to, aby se co nejdříve dostaly domů.
Byly v lese úplně samy a dostaly strach. Nemohly zapomenout na vyprávění o klekánici, která po večerním zvonění strká děti nemilosrdně do pytle. Všechny děti se daly na útěk a běžely co jim nohy stačily. Když v tom přímo před nimi stála postava v roztrhaných šatech. Starou shrbenou babici osvětloval Měsíc a děti strnuly hrůzou.
Už je to tady, pomyslely si děti, nebyly jsme večer včas doma a teď nás klekánice strčí do pytle. Nohy dětem ztěžkly tak, že se nemohly ani pohnout. Stály tak proti klekánici minutu, dvě a možná i tři. Klekánice ale pořád nic nedělala a jedno z dětí – chlapec jménem Jenda – se odvážilo pohnout. Když udělal krok, silueta klekánice se změnila. Najednou to nebyla stará babice, ale jen několik starých větví, které jí připomínaly.
Jenda zavelel a všechny děti se opět rozeběhly. Zanedlouho byly ve vesnici a rozešly se do chalup ke svým rodičům. Od nich si také vyslechly své, hlavně se ale poučily z leknutí, které jim připravil onen shluk větví připomínající starou klekánici. Od té doby se potom už nikdy neopozdily.
Pohádky jsou pro děti čekala bych trochu hezčí námět než klekanici. Všimla jsem si, že autorka se v klekanicich a polednících výživa nejspíš ji tím strašili, když byla malá. Já se tvorbě tohoto autora budu vyhýbat
Díky za komentář, njn. je to trochu strašidelná pohádka. A od Martina ještě nějaké strašidelné budou, o klekánici ani o polednici není poslední. 🙂
Já jsem rád aspoň za něco ? klukům se to bude určitě líbit ?
Však děti potřebují i takovéhle pohádky ?.