Ke svým druhým narozeninám jsem od maminky a tatínka dostala skákacího koníka. Děda mu říká Šemík, ale já jsem ho pojmenovala Olin. Nejdřív jsem se ho bála a moc jsem na něm jezdit nechtěla. Jakmile jsem malinko povyrostla, přestal mi připadat tak veliký a hrůzostrašný, takže jsem s ním začala kamarádit.
Nejdřív jsem si na něj jen občas sedla, později jsem se na něm začala pohupovat. Vždycky jsem se ho ale pevně držela za uši. Po nějaké době mi pořádně otrnulo a na koníkovi jsem řádila s takovým zápalem, až se pro změnu začal bát on mě.
Jednou, když jsem byla opravdu hodně rozpustilá, vyskakovala jsem tak vysoko, že mi nestačily ruce a musela jsem se při výskoku koně pustit. Několikrát jsem ho dokonce převrátila na bok. To se Olinovi vůbec nelíbilo. Zničehonic vyhodil nohama a já jsem udělala kotrmelec dozadu na zem. Připadalo mi to směšné, ale maminka se moc nesmála. Vypadala dost vystrašeně.
„Májo!“ křikla na mě, „Teď sis ale mohla pořádně ublížit.“
„To udělal Olin. On mě vyhodil,“ žalovala jsem hned na koníka a myslela si, že se teď maminka pustí do něj. Jenomže maminka dál mluvila ke mně: „To se ale nediv, když tak divočíš. Skáčeš jak pominutá, navíc ho každou chvilku povalíš na zem. To je jasné, že se mu to nelíbí a brání se.“
„Chichichi,“ vyšlo odněkud posměvačné chichotání. Zaposlouchala jsem se a šla za hihňáním, až jsem se zastavila u jedné z bedýnek s hračkami. Otevřela jsem ji a hihňání zesílilo.
„Už tě mám, ty posměváčku!“ houkla jsem do bedny a sáhla po menší krabičce s dřevěnou obrázkovou skládačkou na učení. Vylovila jsem jeden její dílek s obrázkem žokejky. Ta se konečně přestala smát a rozzlobeně spustila: „Tvoje maminka má pravdu. Chudák koník, měla by ses k němu chovat líp. Pak si užijete více zábavy oba dva společně a nejen ty sama.“
Najednou mě přepadl takový divný pocit, který jsem ještě neznala. Cítila jsem se nějak špatně a připadala jsem si úplně malinká. A ještě k tomu hrozně zlá. Bylo mi líto, že jsem Olina tak proháněla a myslela jen na svou vlastní zábavu. Celá jsem zčervenala a taky zesmutněla.
„Zdá se, že se Maruška cítí provinile a pořádně se stydí,“ řekla maminka žokejce. Pak pokračovala ke mně: „Májo, to se ti přihodí, když si uvědomíš, že jsi udělala něco, co není správné, nebo že jsi třeba někomu ublížila.“
Ten divný pocit, ať už se mu říká jakkoliv, sílil a já začala natahovat moldánky. Před pláčem mě na poslední chvíli zachránila žokejka: „Takový pocit zažije někdy v životě každý, Májo. Ale pamatuj, že všechno se dá napravit. Pro začátek se můžeš koníkovi omluvit. Pokud ti to promine a bude si chtít s tebou dál hrát, naučím tě jak na něj.“
„Promiň, Oline,“ vypadlo ze mě okamžitě, „můžeme si spolu zase hrát? Už se k tobě budu chovat hezky, slibuju.“
Olin zaržál, souhlasně kývl hlavou a poskočil. Jupí, budeme dál kamarádi, zaradovala jsem se a ten nepříjemný pocit byl rázem docela pryč.
V krabičce se skládačkou jsem našla dílek s koněm, který patřil žokejce. Ta mi potom ukázala, jak se mám ke koníkovi chovat. Nejprve ho musím pohladit a zeptat se ho, jestli si můžeme spolu zajezdit a zaskákat. Až pokud souhlasí, tak si na něho můžu sednout.
Hned jsem to vyzkoušela. Když Olin přikývl, vyskočily jsme s žokejkou každá na svého koně.
„Teď se můžeme projet. Ale prozatím jen klusem. Koníci se musí nejdřív zahřát a rozhýbat, než se pustí do rychlého běhu a velkých skoků. A hlavně je velice důležité se koně celou dobu pevně držet,“ pokračovala žokejka ve školení.
Procválaly jsme na koních několik koleček po domě.
„A teď úplně to nejdůležitější, Májo,“ vztyčila žokejka ukazováček a povídá, „nezapomeň, že koníka to musí bavit stejně jako tebe. Taky si rád hraje a nejzábavnější hrou je pro něj právě pohyb.“
Nevím, kdy se spolu stihly domluvit, ale mezitím, co mě žokejka poučovala, maminka připravila dostihovou dráhu přes celý náš dům. Start byl u vchodu a cíl na druhé straně domu v obýváku. Žokejka se svým koněm proběhla celou dráhu jako první, aby mi předvedla, jak se takový dostih běží, a abych věděla, co na které překážce dělat.
Potom jsem se připravila já s Olinem. Netrpělivě jsme oba vyčkávali, až nám maminka dostih odstartuje.
„Maruško, pamatuj, že běžíte pro zábavu a ne na rychlost. V prvé řadě si to ty i Olin užijte,“ dala mi žokejka poslední radu, ale to už maminka křikla start a koník se mnou vypálil vpřed.
Proběhli jsme chodbou a zabočili doleva do mého pokojíčku. Tam jsme přeskočili plyšákový příkop, proletěli tunelem, prokličkovali mezi boxy s hračkami a vyběhli zpět na chodbu. Vzápětí jsme vlétli do ložnice, kde nás čekal obrovský skok přes postel. Olin při dopadu lehce zavadil kopýtkem o hranu postele, ale ustáli jsme to a pádili kolem koupelny do kuchyně s obývákem. Celým domem se rozhléhalo hlasité povzbuzování maminky, žokejky a všech mých hraček. V kuchyni jsme zvládli slalom mezi židlemi, přeskočili stůl a už jsme byli v obýváku. Závěrečný vysoký skok přes sedačku s následující prudkou zatáčkou pod televizí a bleskovou rychlostí jsme uháněli cílovou rovinkou přímo do cíle.
„Hurá, zvládli jsme to!“ poklepávala jsem Olina po hřbetě, „To byla paráda!“
Koník vypadal, že si to neskutečně užil. Byl sice zadýchanější než já a hlasitě funěl, ale oči mu jiskřily a tvářil se šťastně.
Jakmile se Olin vydýchal a uklidnil, šli jsme se oba odměnit svačinkou, kterou nám maminka přichystala. Po takovém závodě nám pěkně vyhládlo. Žokejka nacválala se svým koněm zpátky do krabičky za klauny, zvířátky a ostatními obrázky ze skládačky. Olin mi nakonec úplně odpustil, jak jsem se k němu předtím chovala. Už jsem se nemusela dál stydět, místo toho jsem měla obrovskou radost. Celý zbytek dne jsme si potom s koníkem povídali a plánovali další dostihy.
