Za mrazivou skálou a vysokými kopci bylo velké království. Bydleli v něm král s královnou a jejich malí princové. Jmenovali se Simon a Sanel. Oba dva měli černé vlásky, hluboké hnědé oči a úsměv od ucha k uchu. Byli moc hodní a chytří. Jejich rodiče na ně byli pyšní. Každý den vymýšleli hry co budou hrát a z každé chvíle dokázali udělat výjimečnou. Každý den s nimi byl kouzelný.
A to doslova. Princové totiž měli tajemství. Uměli kouzlit doopravdy. Když řekli spolu čarovnou říkanku, kterou znali jen oni, tak se splnilo vše, co si v tu chvíli přáli. Ve vedlejším království hned za dalším kopcem bydleli jejich teta a strejda. Často za nimi jezdili. Simon a Sanel měli svou tetu a strejdu moc rádi a rádi s nimi trávili čas. Cesta do vedlejšího království vedla přes les. Jezdili k nim na koni a vždycky si tu cestu užívali. Princové i jejich rodiče ji znali nazpaměť.
Jednou, když přes ní jeli se ale stalo něco nečekaného. Z ničeho nic se před nimi objevili loupežníci. Vyskočili zpoza keře a křičeli: „Peníze nebo život!“ Koně od krále a královny se zlekli a zvedli se na zadní. Rodiče z nich málem spadli. Simon a Sanel se taky polekali, ale věděli, že jedině oni můžou svým rodičům i sobě pomoct. Podívali se na sebe a hned věděli, že myslí na to samé. Potichu začali spolu říkat kouzelnou říkanku: „Ať se rychle vše podle nás změní, ať už to není jen snění. Věříme, že to bude hned, splň se naše přání a to teď.“
Princové pak zavřeli oči, chytli se za ruce a začali se dít věci. Loupežníci spadli z koní, ze stromů se spustily liány a začaly je omotávat tak pevně, že se loupežníci nemohli ani hnout. Snažili se utéct, ale jejich síla oproti té kouzelné byla malá.
Rodiče nechápali co se děje. Jen kroutili hlavou a koukali na to, co se před nimi odehrává. Princové se jen potutelně smáli a čekali až stromy jejich přání dokončí. „Tak a teď můžeme ty loupežníky hodit na koně a odvézt je rovnou k tetě a strejdovi. Tam už si s nima poradí.“ Usmál se Sanel a mrknul na Simona. A jak řekl, tak taky udělali.
Když pak přijeli ke své tetě a strejdovi, předali jim loupežníky a ti je řádně potrestali.
Když jim vše vypravovali, teta a strejda se jen na sebe usmívali. Věděli že Simon a Sanel jsou neobyčejní kluci. Věděli, že mají kouzelnou moc. Ale taky věděli, že princové jsou kouzelní i v něčem jiném. V tom, že svou moc umí využít správným způsobem. A to je to nejdůležitější.
