Jak Vilda a Olda stanovali

V nedalekém malém městě stála krásná vila. To je domek, který je větší než ostatní a většinou v něm bydlí několik rodin. V téhle vile bydleli se svými rodiči dva kluci. Olda a Vilda. Byli nejlepší kamarádi. Vilda bydlel na prvním patře a Olda v přízemí. Vždycky když někam Vilda šel, tak se sklouzl po zábradlí a dopadl přímo před dveře od Oldy. Chodili všude spolu. Hráli společně hry a měli společné nápady. Kolem jejich vily byla krásná zahrada. Trávník tam byl úplně měkký a měli tam hodně prostoru na své hry. Moc rádi si na zahradě hráli.

Pokračovat ve čtení →

Jak se děti skamarádily s medvědy

Daleko odsud bylo krásné městečko. Bylo tam tolik domečků, že musely stát úplně blízko sebe. Jeden vedle druhého. Žilo tam spousta lidí, ale ze všeho nejvíce tam bylo dětí. V každé rodině jich bylo několik. Většinou se všechny spolu znaly. Navštěvovaly se, hrály si spolu, chodily spolu na výlety i do školy. V tomhle městě, bylo i krásné dětské hřiště. Děti se o něj moc pěkně staraly. Každý večer, když už šly domů, si ho hezky uklidily.

Pokračovat ve čtení →

O sněžném muži

V daleké zemi, kde je celý rok sníh a v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to už dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam spustí lavina. To znamená, že část sněhu se někde uvolní a najednou se celá sesune z hory dolů. I když na té hoře nežili lidé, tak přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.

Pokračovat ve čtení →

Strašidelný dům

Ela a Nela byly dvě neobyčejné holčičky. Byla to dvojčata. To znamená, že byly sestřičky a narodily se ve stejnou chvíli. Na první pohled si byly neskutečně podobné, ale přitom byly úplně rozdílné. Ela byla odvážná a chtěla vždycky všechno udělat hned. Nela byla rozvážná a dlouho přemýšlela, než něco udělala. Všechno dělaly společně.

Pokračovat ve čtení →

Orlí mláďata

Daleko ve vysokých skalách jsou místa, kde jsou orlí hnízda. Jsou hodně vysoko a ze země nejdou vidět. Jen když se pod tu skálu postavíš, tak občas uvidíš, jak odněkud sem tam vyletí orlí máma nebo táta. Nejčastěji vylítávají za potravou. Své malinké orlí miminka nechávají v hnízdě a létají pryč, aby jim donesli něco dobrého na zub. A aby jejich mláďátka pěkně rostla a sílila. Když už jsou ptáčátka trošku větší, je čas, aby sama vyletěla z hnízda a aby vyzkoušela sílu svých křídel a naučila se jak na to.

Pokračovat ve čtení →

Neobyčejní princové

Za mrazivou skálou a vysokými kopci bylo velké království. Bydleli v něm král s královnou a jejich malí princové. Jmenovali se Simon a Sanel. Oba dva měli černé vlásky, hluboké hnědé oči a úsměv od ucha k uchu. Byli moc hodní a chytří. Jejich rodiče na ně byli pyšní. Každý den vymýšleli hry co budou hrát a z každé chvíle dokázali udělat výjimečnou. Každý den s nimi byl kouzelný.

Pokračovat ve čtení →

Holčička Viki a divoký pes

Za několika kopci a několika údolími stála menší vesnice. Na kraji té vesnice, blízko lesa byl malý domek. V něm bydlela se svými rodiči Viki. Byla to holčička plná energie. Moc ráda sportovala a nejraději ze všeho běhala. Každý den vyběhla do lesa. Přeskakovala klacky a malé potůčky, vyhýbala se větvím a vždycky doběhla za les na krásnou mýtinu. Tam si sedla do trávy a užívala si výhled na celou vesnici. Měla to tam moc ráda. Bylo to takové její oblíbené místo. Bylo tam ticho a doběhnout tam, nebylo lehké. A to se jí moc líbilo.

Pokračovat ve čtení →

Tomík a jeho kamarád sněhulák

Když se na kalendáři objevil prosinec, nastala zima. Ručička na teploměru pořád klesala a na okně se tvořily mrazíky. Všechny děti čekaly na první vločky. Nemohly se dočkat, až se budou koulovat, stavět sněhuláky a sjíždět kopce na saních. I Tomášek už byl nedočkavý. Byl to malý kluk, kterému začaly zimní prázdniny.

Pokračovat ve čtení →

Jak vítr přemluvil smutnou kapku

Když přijde podzim, venku začne padat listí. Ale nejen listí. Často padají i kapky deště. Za okny je sychravo. Začíná být chladno. Na nebi se sbíhají tmavé mraky a pak nám na zem pouštějí vodopády kapek, které zavlažují naši hlínu. Na takové počasí se nejraději koukáme jen z okna. Kapek, které padají z mraků je moc. Já znám příběh o jedné kapce, která ale byla jiná. Vypadala stejně jako ostatní, ale nechovala se tak.

Pokračovat ve čtení →

O čertíkovi Popletovi

Hluboko pod zemí žilo několik čertíků. Žili ve tmavé jeskyni. Uprostřed ní měli velký oheň. Kolem něj spali zakrytí ve svých kožešinách. Měli rádi teploučko. Žilo jich tam několik. Jeden z čertů ale vynikal. Byl jiný. Byl takové trdlo a všechno většinou popletl a proto mu říkali Popleta. Měl jedno kopýtko kratší, takže kulhal. Huňatou srst měl po celém těle a růžky mu trčely jako anténky. Vypadal roztomile.

Pokračovat ve čtení →

O Mařence a její babičce Radušce

Vysoko v horách stála krásná dřevěná chaloupka. Nešla skoro vidět, protože byla schovaná za těmi největšími stromy. Bydlela v ní babička Raduška. Často tam ale nebyla sama. Skoro pořád za ní jezdila její vnučka Mařenka. Měla moc ráda prázdniny u babičky, a tak u ní byla častěji než doma. Vlastně tam skoro bydlela. Mařenka byla roztomilé děvčátko s kudrnatými vlásky. Byla odvážná a zvědavá, a tak chtěla všechno vědět a všechno vyzkoušet. U své babičky Radušky zažívala každý den nějaké dobrodružství.

Pokračovat ve čtení →