Existuje dům, ve kterém žijí jen pejsci. Lidé se tam o ně chodí starat. Dávají jim najíst, ošetřují je a hladí. Bydlí tam pejsci, kteří nemají svého pána. Jsou opuštění. Aby se nemuseli potulovat, žijí právě v takovém útulku, kde je o ně postaráno. Občas do psího domu někdo zajde, vybere si opuštěného pejska a vezme si ho domů. Takhle to udělala i Anička a její maminka.
Pokračovat ve čtení →
Existuje město, v němž jezdí obrovské množství vlaků. Tak obrovské, že se koleje nacházejí po celém městě. Vlaky tam jezdí křížem krážem. Přes hory a kopce, přes údolí a kolem luk. Rozváží náklady, převáží lidi a řídí celou městskou dopravu. Každý vlak přesně ví, kam má jet a v kolik hodin. Nikdy se žádný nezpozdí. Vždycky tomu ale tak nebylo.
Pokračovat ve čtení →
Rozárka a Líza byla dvě nerozlučná děvčátka. Byla jako den a noc, jako voda a oheň. Tak rozdílné, a přece tak vzájemně blízké. Rozárka měla dlouhé zrzavé vlásky jako plamínky a oči černé jako uhlíky. Líza byla holčička se světlými krátkými vlásky a očima zelenýma jako kočka. Obě holky dělaly všechno spolu. Rozuměly si, měly se moc rády a zažívaly spolu spousta příhod a dobrodružství. A dokonce se dokázaly spolu rozveselit, i když se jim stalo něco smutného. Zrovna jako nedávno, když Líza onemocněla.
Pokračovat ve čtení →
Za zeleným údolím v malované vesnici žije několik dětí. Všechny mají rády jednu hru. Fotbal. Každý den všichni kopou do míče, zkoušejí kličky, nahrávky, ale hlavně se učí spolupracovat a být kolektivní hráči. Fotbal není jen o tom kopat do balónu a dávat rány, je to o týmu. O tom, že hráči se musejí naučit spoléhat jeden na druhého a přihrávat si. O tom se přesvědčily i děti z malované vesnice. Stalo se to nedávno na podzim.
Pokračovat ve čtení →
S nástupem jara se v přírodě dějí velké věci. Probouzejí se květiny, stromy se začnou zelenat a taky mezi zvířátky se rodí mláďata. Jedno takové zvířecí miminko se narodilo i v naší zoo. Na svět přišel malý hrošík. Byla to velká událost a všechna zvířata v zoologické zahradě měla ohromnou radost. I ošetřovatelé se z toho těšili.
Pokračovat ve čtení →
Když přijde jaro, louky se začnou třpytit všemi barvami. Tráva je v tu chvíli nejzelenější, jak jen může být a mezi ní se objevují krásně pestrobarevné květiny. Některé vzorně stojí jako stožár, jiné se otáčí za sluníčkem a další jsou mírně ohnuté a visí jako zvonečky. Když se pořádně zadíváš do květů těch květin, uvidíš jak mezi nima poskakuje malinká víla.
Pokračovat ve čtení →
Daleko v horách stála menší chaloupka. V ní žil dědeček s babičkou. Každé prázdniny za nimi jezdil jejich milovaný vnouček Jakub. Měl to tam moc rád, protože to místo pro něj bylo kouzelné. Žádný den v téhle chaloupce nebyl jen tak obyčejný.
Pokračovat ve čtení →
Byl už večer, na obloze se ukázal měsíc, hvězdy kolem něj začaly světélkovat a v žádném okně už nebylo rozsvíceno. Všichni ve městě už spali. Byla hluboká noc. Ale i když už bylo tak pozdě a nikdo nebyl vzhůru, pod jednou dětskou postýlkou se ozývalo tiché šramocení. Bylo to v pokojíčku u Vašíka.
Pokračovat ve čtení →
Orlík bylo malé vyhlídkové letadlo. Létalo si křížem krážem po obloze. Dělalo přemety, točilo se do všech stran a ukazovalo ty nejlepší kaskadérské kousky. Bylo celé žluté jako sluníčko a na jeho křídlech se pyšnil krásně namalovaný orel. Proto se mu říkalo Orlík.
Pokračovat ve čtení →
V dubovém lese bydlí několik zvířátek. Lišky tam mají své nory, ježci své pelíšky v listí a veverky domečky ve stromech. Všechna zvířata tam žijí hezky spolu. Je to taková zvířecí dubová vesnice. Starostkou v této lesní vesnici je sova. Nejmoudřejší zvíře v lese. Dohlíží z výšky na to, aby se zvířátka měla dobře a aby se nic špatného nestalo.
Pokračovat ve čtení →
V celém městě šli už všichni dávno spát. Byla hluboká noc. Žádná světla v oknech nesvítila. Na nebi se jen třpytily hvězdy a houpal se měsíc. Ale přece jen byl někdo vzhůru! Na vrchním patře jednoho domu v dětském pokojíčku. Kdepak děti, ty už dávno spaly. Ten někdo stál u okna pokojíčku a bděl. Plyšový medvídek.
Pokračovat ve čtení →
Chvíli to trvá, než se přehoupne jaro ze zimy. Sluníčko bývá ještě kostrbaté a nehřeje tolik, aby všechny zahřálo. Travička se nezelená, přikrývá se ještě zbytky sněhu. Někde dokonce i mrazíky. Hodně dětí touží s prvními slunečními paprsky běhat venku jen v mikině a teplákách. Bundy a čepice nechávají doma, protože doufají a věří, že je těch pár paprsků zahřeje. Není tomu ale tak.
Pokračovat ve čtení →
Uprostřed velkého a rušného města bylo menší parkoviště. Na něm vždycky parkovala dvě auta. Jedno bylo hasičské a druhé policejní. Obě auta byla vždy nachystaná a připravená vyrazit a ve městě někomu pomoct. Lidé je volali často kvůli různým věcem. Jednou někde hořelo, jindy se stala dopravní nehoda. Všichni lidé ve městě byli rádi, že tato auta mají. Časem ale auta zpychla, začala se chlubit a mezi sebou dohadovat.
Pokračovat ve čtení →
V daleké zemi, kde je celý rok sníh, v těch nejvyšších horách se odehrál příběh, který ti chci vyprávět. Stalo se to již dávno. Existuje hora, která je nejvyšší na světě. Lidi tam nechodí. Jsou tam hromady sněhu a někdy se tam strhne lavina. To znamená, že masa sněhu se uvolní a najednou se celá sesune shora dolů. I když na té hoře nikdy nežili lidé, přece jen nějaký život tam byl. Bydlel tam sněžný muž.
Pokračovat ve čtení →
Daleko za naší vesnicí stálo malé letiště. Na něm byla dvě letadla. Jedno bylo modré a druhé zelené. Každý, kdo je znal, jim vždycky říkal Modrásek a Zelenáč. Byla to menší letadélka. Přes den se na nich lidé mohli proletět, když chtěli zažít vyhlídkový let. Nastoupili do nich a letadla je vozila křížem krážem od vesnice k vesnici, od města k městu, zkrátka přes celou oblohu. Byla to nádhera. V noci ale měla letadélka jiný život.
Pokračovat ve čtení →