Malířka Lubinka

4 min. čtení

U velkého jezera na úplné samotě stála krásná chaloupka. Byla jiná než ostatní. Každá její zeď byla namalovaná. Ale nejen obyčejnou barvou. Kolem dveří měla namalované barevné květiny, kolem oken berušky, na zdech měla namalované procházející koníky a na střeše jakoby jí kvetly stromy. Všechny obrázky vypadaly jako živé. Celá chaloupka byla jako z pohádky. Kdo ale v takovém krásném domečku bydlel? Žila v něm malířka Lubinka.

Byla vyšší, měla krátké vlasy, upřímné modré oči a ruce pořád od barev. Nejenže uměla krásně malovat, ale byla neobyčejná i v něčem jiném. Svými obrázky vyprávěla příběhy. Každé ráno si před svůj domeček vytáhla stojany a na ně dala plátna. Nachystala si plno barev a když začala malovat, tak se začaly dít věci. Štětce začaly létat vzduchem a barvičky se začaly míchat. Kolem Lubinky létali ptáčci a prozpěvovali jí nádherné melodie. Malířka si jen do rytmu tančila, pohybovala rukama od barev a na plátnech se začaly vytvářet obrazy. Z každého z nich šel vidět příběh. Na některých byly hrající si děti, na dalších koně běžící po louce a ještě na jiném rozkvetlé stromy s veverkami v korunách. Byla to prostě nádhera. Lubinka malování milovala.

Všechna zvířátka v lese se chodila dívat na to, jak maluje. Bylo jim ale líto, že její obrazy nevidí nikdo další. Věděla, že kdyby je viděli ostatní lidé, tak by jim to udělalo velkou radost. Proto jednou v lese proběhla zvířecí porada. Všichni se domluvili, jak to udělají, aby obrazy od jejich milované Lubinky dostali do světa. Zvířátka měla plán.

Jednou ráno, když malířka vytáhla své stojany, plátna a barvy a začala malovat, nestačila se divit. Ptáčci, kteří poletovali kolem ní a zpívali jí do rytmu z ničeho nic vzali do svých zobáčků namalované obrazy a unášeli je pryč. Veverky rychle skočily na stojany a zbylé obrazy sundaly. Podaly je srnkám a ty utíkaly, co nejrychleji do města. Lubinka jen stála, točila se kolem a volala: „Počkejte, co to děláte, proč to děláte.“

Pak si sedla na židličku před chaloupku. Dívala se kolem sebe a bylo jí smutno, že nemá své obrazy. V tu chvíli ucítila jemný vánek. Podívala se odkud jde a viděla jak k ní přilétává sova. Nejmoudřejší zvířátko v lese. Sova si jí sedla na rameno a jemně ji pohladila svým křídlem. Lubinka přemýšlela a pak se zeptala: „Ty jsi moudrá. Ty víš proč to zvířátka udělala?“ „Hu, hu.“ Odpověděla sova. „Vím, že jsou zvířátka hodná. Nemusím bát, že?“ Ptala se dál Lubinka. „Hu, Hu.“ Odvětila sova.

Malířka teda byla trpělivá. Čekala na to, co se bude dít. Zvířátka mezitím roznesla obrazy po městě. Každý je začal obdivovat. Všichni lidé byli nadšení z tak krásných obrázků. Chtěli poznat, kdo tak krásně maluje. A tak je zvířátka dovedla za Lubinkou. Když malířka viděla, jak se k jejímu domečku přibližují zvířátka a za nima jde tolik lidí, nevěřila svým očím. Všichni jí začali podávat ruku, blahopřát, gratulovat a děkovat

Od té doby už nemaluje Lubinka jen pro sebe a pro zvířátka. Pro její obrazy si chodí lidé ze širokého okolí. Maluje jejich příběhy, jejich nálady a jejich naděje. A jde jí to čím dál lépe. Protože maluje s láskou.

FavoriteLoadingPřidat do oblíbených

Komentáře: 5

    1. Paní Moniku znám osobně,jsem z ní nadšená jak zajímavo píše a hlavně že se to líbí dětem a nejen jim… Ať ji ruka píše dál ať na hodně dalších krásných příběhu.
      Moni děkuji…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..