Malířka Lubinka

U velkého jezera na úplné samotě stála krásná chaloupka. Byla jiná než ostatní. Každá její zeď byla namalovaná. Zcela neobyčejnou barvou. Kolem dveří měla namalované barevné květiny, kolem oken berušky, na zdech měla namalované koníky v klusu a na střeše? Jako by jí kvetly tam stromy. Všechny obrázky vypadaly jako živé. Celá chaloupka byla jako z pohádky. Kdo ale v takovém krásném domečku bydlel? Žila v něm malířka Lubinka.

Byla vyšší, měla krátké vlasy, upřímné modré oči a ruce pořád od barev. Nejenže uměla krásně malovat, ale byla neobyčejná i v něčem jiném. Svými obrázky vyprávěla příběhy. Každé ráno si před svůj domeček vytáhla stojany a na ně dala plátna. Nachystala si plno barev, a když malovala, začaly se dít věci. Štětce začaly létat vzduchem a barvičky se začaly míchat. Kolem Lubinky létali ptáčci a prozpěvovali jí nádherné melodie. Malířka si tančila do rytmu, pohybovala rukama od barev a na plátnech se začaly vytvářet obrazy. Z každého z nich vznikl příběh. Na některých se objevily hrající si děti, na dalších po louce běžící koně běžící a ještě na jiném rozkvetlé stromy s veverkami v korunách. Byla to prostě nádhera. Lubinka malování milovala.

Pohádka pro děti Malířka Lubinka
Malířka Lubinka, Anička I.

Všechna zvířátka v lese se chodila dívat na to, jak maluje. Bylo jim ale líto, že její obrazy nikdo další jaktěživ nespatřil. Věděla, že kdyby je viděli ostatní lidé, udělalo by jim to velkou radost. Proto jednou v lese proběhla zvířecí porada. Všichni se domluvili, jak to udělají, aby se obrazy od jejich milované Lubinky dostaly do světa. Zvířátka měla plán.

Jednou ráno, když malířka vytáhla své stojany, plátna a barvy a začala malovat, nestačila se divit. Ptáčci, kteří poletovali kolem ní a zpívali jí do rytmu z ničeho nic vzali do svých zobáčků namalované obrazy a unášeli je pryč. Veverky rychle skočily na stojany a zbylé obrazy sundaly. Podaly je srnkám a ty utíkaly, co nejrychleji do města. Lubinka jen stála, točila se kolem a volala: „Počkejte, co to děláte, proč to děláte?!“

Pak si sedla na židličku před chaloupku. Dívala se kolem sebe a bylo jí smutno, že nemá své obrazy. V tu chvíli ucítila jemný vánek. Podívala se, odkud fouká, a uviděla, jak k ní přilétává sova. Nejmoudřejší zvířátko v lese. Sova si jí sedla na rameno a jemně ji pohladila svým křídlem. Lubinka přemýšlela a pak se zeptala: „Ty jsi moudrá. Ty víš, proč to zvířátka udělala?“ „Hu, hu,“ odpověděla sova. „Vím, že jsou zvířátka hodná. Nemusím se bát, že?“ ptala se dál Lubinka. „Hu, hu,“ odvětila zase sova.

Malířka zůstala trpělivá. Čekala napjatě, co se bude dít. Zvířátka mezitím roznesla obrazy po městě. Každý je začal obdivovat. Všichni lidé byli z tak krásných obrázků nadšení. Chtěli poznat, kdo tak krásně maluje. A tak je zvířátka dovedla za Lubinkou. Když malířka viděla, jak se k jejímu domečku přibližují zvířátka a za nimi tolik lidí, nevěřila svým očím. Všichni jí začali podávat ruku, blahopřát, gratulovat a děkovat.

Od té doby už nemaluje Lubinka jen pro sebe a pro zvířátka. Pro její obrazy si chodí lidé ze širokého okolí. Maluje jejich příběhy, jejich nálady i jejich naděje. A jde jí to čím dál lépe. Protože maluje s láskou.

4.8/5 - (17 votes)

Komentáře: 5

    1. Paní Moniku znám osobně,jsem z ní nadšená jak zajímavo píše a hlavně že se to líbí dětem a nejen jim… Ať ji ruka píše dál ať na hodně dalších krásných příběhu.
      Moni děkuji…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..