Pod javorovým kopcem stála ves. Čtyřicet chalup, kostelík, hospoda, škola. Z komínů se kouřilo, ve dvorech kdákaly slepice, od salaše bylo slyšet zvonky ovcí. V jedné chalupě bydlel tatínek s maminkou a se dvěma dcerama. Starší Jaruška měla devět let, mladší Maruška, sedm.
Jaruška byla klidná. Pomáhala mamince péct, nosila vodu, kočce dávala mléko. Maruška bývala jako počasí. Jeden den slunce, druhý den bouřka. Někdy přiběhla rozzářená, jindy se ráno probudila a celý dům se třásl. Tatínek s maminkou ji měli rádi, jen někdy přišla bouřka, a to bylo zle. A v pondělí ráno přišel takový děšťový mrak.
Maminka volala k snídani. Jaruška už byla v kuchyni. Z postele vedle se ozvalo hudrování.
„Maruško, vstávej.” Žádná odpověď.
„Maruško!”
„Nechci.”
Když konečně vylezla, začala ta pravá bouřka. Ponožky byly moc těsné, šaty byly moc červené, druhé moc dlouhé. Kaše moc studená. Když ji maminka přihřála, byla zase moc teplá. Krajíček chleba uřezaný nakřivo, málo namazaný máslem. Maruška mlátila lžící do stolu a křičela na maminku za věci, které maminka ani nedělala. Maminka se posadila ke stolu a začala vzlykat. Tatínek vstal, popadl Marušku za ruku a beze slova ji odvedl do školy. Cestou pustil ruku. „Měj se hezky.” Maruška ani neodpověděla. Otočila se a vešla do školy. Tatínek tam ještě chvíli stál sám a přemýšlel, co si s tou holkou počnou, a pak se vydal na trh do města pro koření.
Na trhu bylo plno. Tatínek koupil pepř a hřebíček a vydal se domů. Když se vracel, všiml si stánku, který tam předtím nebyl. Místo plátna a hrnců na něm visely dřevěné figurky. Tak jemně vyřezané, že by mohly ožít. Tatínek se zastavil. Mezi figurkami viděl dvě, ze kterých nemohl spustit oči. Zlatou lišku. Takovou, jaké Jaruška maluje od malička. A duhového jednorožce. Maruška o takových jednorožcích snila každou noc.
Za stánkem stál starý muž v podivném klobouku. „Tyhle figurky nejsou obyčejné,” řekl tiše. „Samy si vybírají s kým budou.”
Tatínek se na figurky podíval. Liška by Jarušku potěšila. Jednorožec by Marušku snad proměnil. Pak si vzpomněl na ráno s Maruškou, která křičela na maminku a která ho ani nepozdravila a říkal si, že ne. Dnes nebude nic takového kupovat. Otočil se a šel domů.
Odpoledne přišly děti ze školy. Maruška vrazila do kuchyně.
„Tati! Kde je můj jednorožec?”
„Kdo říkal, že nějaký bude?”
„Anička má jednorožce z trhu! Tati, tys tam byl a měl jsi mi ho koupit!”
„Marušsko, nejdřív se pozdrav,” řekla maminka.
Maruška se nepozdravila. Začala brečet, dupat, házet sebou po koberci.
Maminka se naklonila k tatínkovi a potichu mu řekla. „Dej jí šanci, třeba to bude lepší. Vezmi obě holky a běž s nima zítra.”
Druhý den šli na trh všichni tři. Stánek tam byl. Liška a jednorožec viseli na svých místech. Jaruška se zastavila u lišky. Stála tiše, dívala se. „Pane, mohla bych si ji na chvilinku vzít?”
Staříček se usmál. „Tahle lištička si tě vybrala, už když jsi přišla, je tvoje.”
Liška mu skoro spadla z háčku do dlaně. Stařec ji podal Jarušce. Jaruška řekla děkuji tak tiše, že to skoro nebylo slyšet.
Maruška to nevydržela. „A já chci jednorožce! Hned! Tati, ať mi ho okamžitě dá!”
Staříček se na Marušku podíval, pak zavrtěl hlavou.
„Holčičko. Já bych ti ho dal. Vidím, že ho opravdu moc chceš, ale podívej.” Ukázal na háček. Háček byl prázdný. „On už tu není. Schoval se před tebou.”
„Kam? Vrať ho!”
„Já ho neschoval. Jednorožci jsou plaší. On sám se schoval.”
Maruška křičela na celý trh: „Já chci jednorožce!”
Lidé se zastavovali. Tatínek neřekl nic, jen vzal Marušku za ruku a odvedl domů.
Doma se Maruška schovala pod peřinu a brečela tak dlouho, až usnula. Zdál se jí sen. Stála na louce. Vysoká tráva, slunce nad hlavou a před ní stál jednorožec. Skutečný, živý. Vysoký jako kůň. Chtěla se k němu rozběhnout, ale jednorožec s úlekem ustoupil.
„Maruško. Já jsem na tebe čekal.”
„Tak pojď ke mně!”
„Kdybych mohl, půjdu, ale podívej se na mě. Jsem sice velký, mám roh, vypadám silný, ale jsem strašně plachý. Když slyším křik, nohy mě nesou pryč.”
„Tys přede mnou utekl?”
„Slyšel jsem, jak křičíš na maminku a jak křičíš na trhu. A věděl jsem, že u tebe být nemůžu.”
Maruška sklopila hlavu. „Co mám dělat?”
„Nic na sílu. Když se budeš učit, pomalu, jak tu svou bouřku v sobě tišit dřív, než z ní bude křik, já tě uvidím, a pak se zase potkáme.”
„Jak?”
„Jednorožci vidí v rose. Každé ráno chodím po louce a v rose se mi ukazují děti. Vidím, jak vstávají. Jak pomáhají. Jak se snaží, vidím je i v ten den, kdy jim to nevyjde. To se taky počítá.”
„A když budu zase křičet?”
„Pak mě v noci uvidíš, jak utíkám pryč. To bude znamení, že se ti ten den nepovedl.”
„Vrátíš se někdy?”
„Až tě uvidím dlouho v rose a bude hodně rán, kdy se budeš usmívat. Pak sama poznáš, že jsem se vrátil.” Louka mizela.
„A pamatuj,” zaznělo z dálky. „Když v sobě cítíš tu bouřku, nemusíš ji vyvolávat na nikoho. Můžeš to říct mamince. Mami, je ve mně bouřka. Ona bude vědět.”
Maruška se probudila, vstala, sama se oblékla. Vzala si ze šuplíku ponožky, zase trochu těsné, ale dnes místo, aby je hodila na zem, sedla si na postel a chvilku si je narovnávala. Pořád tlačily, ale míň. Šla do kuchyně, maminka už stála u plotny a vařila kaši.
„Mami.” Maruška se zarazila. „Ty ponožky mi vadí.”
Maminka se otočila. Chvíli na ni koukala. „Tak je sundej a najdeme jiné.”
„Ne. Vydržím to. Jen jsem ti to chtěla říct.”
Maminka kývla a nic neřekla. Tatínek přišel se dřevem a zastavil se ve dveřích. „Dobré ráno, všechno je v pořádku?”
„Dobré ráno,“ řekla Maruška. „Snídáme.”
Tatínek si sedl ke stolu, usmál se a ukrojil chleba.
Dny ubíhaly, týdny, měsíce. Maruška se učila. Pomalu. Některá rána šla líp, některá hůř. Občas, když cítila, jak v ní stoupá bouřka, vzpomněla si na jednorožce. Šla za maminkou a řekla: „Mami. Je ve mně bouřka.”
A maminka jí dala teplý čaj nebo ji jen pohladila po vlasech, a chvilku spolu mlčely. A bouřka sama odešla. Ne hned, ale odešla.
V noci se Marušce občas zdál sen, kde viděla duhový ocas mizet v lese. Rano pak věděla, že včera se jí to nepovedlo, dnes zkusí líp. A někdy se jí zdál sen, kde stála v rose a daleko mezi stromy, viděla dvě krásné klidné oči jendorožce. To znamenalo: dneska tě vidím. Snažila ses. To byly nejhezčí sny.
Roky ubíhaly, z Marušky vyrostla velká krásná holka. V září šla na trh do města. Maminka pekla štrúdl a chtěla po ní jablka. Maruška šla přes náměstí. Zastavila se. Stánek. Ten stánek. Zase tam stál. Šla blíž. Mezi figurkami hledala jednorožce, ale žádný tam nebyl. Jen veverka, medvěd, sova. Marušce to bylo trošku líto, ale zůstala klidná a říkala si: Snažila jsem se, občas to nevyšlo. Co se dá dělat. Otočila se a šla pro jablka. U stánku s jablky stál vysoký mladík s modrýma očima. Vybíral si červená jablka stejně jako ona.
„Jaké na štrúdl?”
„Tyhle malinkaté kyselé. Maminka říká, že jsou nejlepší.”
„Babička to taky říkala.”
Začali mluvit a mluvili dlouho. A pak si Maruška všimla, že na krku mu visel maličký duhový přívěšek na řetízku tak malý, že by si ho jiný ani nevšiml. Jednorožec. Maruška k němu zvedla oči a mladík se usmál.
„Já tě znám,” řekla tiše.
„Já vím. A vím, žes to měla těžké, ale vídal jsem tě, i v ty dny, kdy ti to nešlo.”
A jednorožec na řetízku se zaleskl ve slunci. Maruška se usmála a věděla, že se vrátil.
