Ve strašidelné škole byl dnes tvořivý den. Všechna malá strašidla dostala za úkol vyrobit přáníčka pro své maminky, které budou mít svátek. Blíží se totiž Den matek, kdy i strašidla chtějí maminkám ukázat, jak moc je mají ráda.
Než zazvonilo na konec vyučování, strašidla ukazovala svá malá dílka s básničkami a obrázky ostatním.
Pan učitel Diblík, malý skřítek, který stál na hromadě knih, aby na něj děti viděly, každého pěkně pochválil.
„Ukaž nám, Zubomilo, co jsi ty nachystala své mamince,“ vyzval Zubomilku.
Zubomila vstala a ukazovala všem přáníčko se srdíčky a maminkou, kterou pěkně vybarvila.
„A tady jsem nakreslila ještě růžovou růži, která mi maminku vždycky připomene, protože je krásná a nádherně voní.“
„Výborně, Zubomilo,“ pochválil ji pan učitel Diblík. „A co ty, Michale?“
Malý vodník se zvedl a ukázal svoje přáníčko.
„Já nakreslil hrníček na dušičky se srdíčkem. Protože moje maminka je ta nejhodnější dušička v celém rybníku. A vlastně vůbec na celém světě!“
„Výborně, to je krásné. A co ty, Bubíku?“ ptal se pan učitel.
Jenže Bubík měl před sebou pořád jenom bílou čtvrtku.
„Mě nic nenapadá,“ povídal a šťoural se tužkou mezi zuby.
„Ale to snad ne, takovou dobu tady sedíš, a nic jsi nevymyslel ani nenakreslil?“
Bubík zavrtěl hlavou.
„Tak to zkusíme vymyslet spolu,“ navrhl pan učitel Diblík. „Maminkám se dávají kytičky, protože jsou také krásné a něžné. Co takhle nakreslit kytičku?“
„Jako růži? Ne, moje máma nemá trny.“
„Každej má trny, hlavně ty, Bubine,“ zavrčela Zubomila na svého bratra.
„Podívej, tady je atlas květin, určitě tam nějakou hezkou vybereš a nakreslíš mamince na přáníčko.“
Pan učitel zadupal na knihu, Bubík si ji vzal a začal listovat. Nakonec něco přece jen našel a začal to horečně kreslit na čtvrtku. A dokonce ho k tomu napadly i verše a tak psal do přáníčka básničku. Jakmile byl hotový, vesele se usmíval a ukázal své hotové dílo třídě.
„Copak je to za květinu? To vypadá spíš jako vlk s otevřenou hubou,“ povídala Zubomila.
„To je masožravá kytka. Má stejný zuby jako moje máma,“ smál se Bubík a začal recitovat básničku, kterou pod to vymyslel.
„Když uvidím masožravku,
vzpomenu si na svou matku.
Ta zubatá květinka,
to je moje maminka!“
Pan učitel pokýval hlavou.
„Hezké, Bubíku, velmi pěkné. Jsem zvědav, jak se tvé přáníčko bude mamince líbit.“
„Důležité je, že je dělané s láskou a od srdce,“ povídal Bubík důležitě, a jakmile zazvonilo na konec vyučování, byl první ze třídy a ze školy.
A tak byl Den matek, i těch zubatých, pěkně oslaven. Všechny maminky v celém Strašidrně se radovaly z přáníček, které jim jejich děti vyrobily. A to se ví, že i Bubíkova maminka měla velikou radost a smála se, když četla básničku. On měl Bubík totiž pravdu. Bylo to přáníčko z lásky a od srdce, takové potěší maminky nejvíc.
