Byla jednou jedna holčička, která se jmenovala Markétka. Byla to hodná a vzorná holčička, která měla jednu nepěknou vlastnost. Nechtěla smrkat do kapesníku. Místo toho si utírala nos do rukávů. Když už měla rukávy mokré, utírala si nos do nohavic, do sukničky, do trička, prostě tam, kde zrovna bylo suché místo.
Rodiče to velmi trápilo, ale nevěděli si s tím rady. Maminka často holčičku nutila, aby smrkala.
„Markétko, musíš se vysmrkat. Vždyť máš nos nabitý jako bambitku! Pojď, vysmrkáme se spolu,“ povídala maminka a už se blížila k Markétce s kapesníkem.
Markétka začala ječet a nefoukla do kapesníku ani jednou.
Tatínek Markétku dokonce postrašil: „Když nebudeš smrkat, vleze ti ta rýma do uší. Bude to moc bolet a budeš muset do nemocnice, kde ti to ucho píchnou.“
Ale ani to na Markétku nezabralo.
Babička dostala skvělý nápad. Všichni ji od toho sice odrazovali, že je to škoda peněz, ale babička se nedala a hned vyrazila do městečka, aby koupila své milované vnučce krásné kapesníčky s obrázky. Vybrala ty nejkrásnější a hned je s úsměvem předložila Markétce.
„Podívej, Markétko, jaké jsem ti koupila kapesníčky. Tyhle jsou s princeznami a tyhle se zvířátky.“
„Pěkdý,“ zahuhňala Markétka s plným nosem.
„Tak pojď, posmrkáš prince? Nebo Popelku? Nebo tuhle kočičku?“
„De, dechci,“ odsekla Markétka.
Jakmile se babička přiblížila s kapesníkem k jejímu nosu, který byl tou dobou již tak plný, že téměř přetékal nudlemi, Markétka spustila ohlušující jekot, že si babička kapesníčky s princeznami raději nacpala do uší, aby zachránila zbytky sluchu.
Rodiče byli nešťastní, vždyť nemohli chodit ani na návštěvy. To od té doby, kdy byly na tetiných narozeninách a Markétka si tam utírala celou dobu nos do ubrusu. A to ještě během slavnostního oběda. Není divu, že všem hostům i tetičce z toho bylo zle. Nešťastní rodiče jim vysvětlovali, že si s tou holkou už neví rady, nicméně na další oslavy už měli zákaz s Markétkou chodit.
Přišel den, kdy měla jít Markétka do školy. Dostala krásné šatičky, krásnou tašku a penál, a protože zrovna měla už zase rýmu, připravila jí maminka i krajkový kapesníček. Ten Markétka zahodila hned před domem, pořádně si přejela pod nosem rukávem a šla do školy.
Ve škole poslouchala paní učitelku. Sem tam si utřela nos do penálu nebo do sešitu. Paní učitelka si toho všimla a dala se do vykládání: „Jistě víte, milé děti, že mezi dobré návyky patří také používání kapesníčku. Když máme rýmu, vysmrkáme se do něj a dáme si ho do kapsy. A poté si umyjeme ruce, abychom nešířili bacily kolem sebe.“
Markétka si zrovna namotala nudli na tužku. To už paní učitelka nevydržela.
„Markétko, ty nemáš kapesník?“ otázala se přísně.
Markétka zavrtěla hlavou. Paní učitelka sáhla pro papírové ubrousky a podala je holčičce.
„Dechci to,“ odsekla Markétka.
Paní učitelka začala zvyšovat hlas, že tohle přeci nejde a že nemá dobré vychování. A že jí napíše poznámku do žákovské knížky a chce vidět rodiče.
Cestou ze školy už byla Markétka celá posmrkaná, nos měla přecpaný k prasknutí a neměla nic, kam by si ho mohla utřít. Tu uviděla stát na zastávce nějakého pána v plášti. Nenápadně se přiblížila, popadla cíp jeho pláště a utřela si do něj nos. Pán si toho ale všiml a otočil se. Vypadal přímo strašlivě, jako nějaký čaroděj.
„Markétko jedna zlobivá! Jestli se do tří dnů nenaučíš smrkat, přeplní se ti nos a praskne,“ pohrozil ten čaroděj.
Markétka se polekala a utekla domů. Druhý den by málem na toho pána zapomněla, když si ale ráno v zrcadle všimla, že se jí zvětšil nos. Vypadal jako bambule od čepice! Když se podívala večer, byl už velký jako pomeranč.
Markétka se rozplakala. Zítra to bude třetí den! Co když jí ten nos opravdu praskne? Rychle běžela pro kapesníky a začala smrkat. Posmrkala jeden, druhý i třetí. Maminka se nestačila divit, co to do té holky vjelo, že tak najednou začala sama smrkat.
„Maminko, došly kapesníky,“ kňourala holčička.
„Na, tady jsou ještě ty od babičky,“ podala maminka Markétce dva balíčky kapesníčků.
Markétka je všechny do jednoho posmrkala. Tím smrkáním se jí nos zmenšil a byl zase jako dřív. Dokonce ji přešla i ta rýma. Markétka si oddechla. Zachránila se. Ještěže jí babička ty kapesníky koupila, jinak by jí ten nos prasknul. Nesmí jí zapomenout poděkovat, umiňovala si.
Za měsíc holčička znovu nastydla a dostala rýmu. Když se ale maminka přiblížila s kapesníkem, Markétka si ho od ní s úsměvem vzala a krásně se vysmrkala. Všem se ohromně ulevilo. I Markétce, která zjistila, že když smrká, rýma zmizí mnohem dřív. Také ji nestudily mokré rukávy od utírání nosu a ve škole se s ní začaly děti kamarádit. I paní učitelka se usmívala.
Proto, milé děti, až budete mít rýmu, nebraňte se smrkání do kapesníku. Mohl by se vám nos také přeplnit a vybouchnout. Markétka se zachránila na poslední chvíli. Jistě nechcete dopadnou stejně, ba dokonce ještě hůř.
Dobrou noc!
