Na pastvě vysoko v kopcích žila kravička jménem Josefína. Nežila tam sama. Na pastvu brzy ráno chodila se svým stádem a farmářem Tomem. Možná si řeknete, co tak může kravička celý dlouhý den na pastvě dělat. Ale pro kravičku je to druhý domov. Josefína to na pastvě milovala.
Bavilo ji hrát si s ostatními kravičkami na honěnou. Ráda se opalovala na slunci. Milovala pít ze studeného potůčku. A co jí nejvíce chutnalo, tak krásně zelená a šťavnatá travička z podhůří. Právě díky tomu všemu měla kravička Josefína a samozřejmě i její kamarádky to nejlepší mléko široko daleko. Kravičky kvůli němu na sebe mohly být náležitě pyšné.
Jednoho dne se kravička Josefína potulovala pastvou a zrovna hledala, čím by se zabavila. Její bříško bylo plné ještě od snídaně a na oběd byl ještě čas. Vtom kravička narazila na místo, kde rostly čtyřlístky jetele. V lidském světě se říká, že najít čtyřlístek přináší štěstí. Pro kravičky to zase takové štěstí nebylo, protože na čtyřlístky narážely skoro každý den. Kdyby tohle lidé věděli, vyžadovali by od kraviček nejen chutné mléko, ale i čtyřlístky pro štěstí.
Tyhle čtyřlístky, na které kravička Josefína zrovna narazila, však byly o dost větší než běžné čtyřlístky. Na jednom místě jich bylo nepočítaně. Kravička Josefína byla v počtech zběhlá, ale těch čtyřlístků bylo opravdu tolik, že se zkrátka nedopočítala. Proto si umínila, že svým kamarádkám přesný počet neřekne… Že řekne jen nespočet čtyřlístků. Pak se ale zarazila. Má to svým kamarádkám vůbec říkat? Čtyřlístků na kousku pastviny bylo opravdu hodně. Kraviček však taky. Kdyby tady všechny přišly, mohlo by se stát, že na Josefínu tento výjimečný jetel nezbude. Ne, ne, ne. Ona jim o tomto nálezu rozhodně neřekne! Spiklenecky se rozhlédla kolem, jestli ji někdo nevidí, a pak odešla pryč od čtyřlístkového místa. To si však velmi dobře zapamatovala. Tajně a nepozorovaně se k němu vrátila, až když nastala doba oběda. A opravdu dodržela to, co slíbila. Nikdo další s ní nepřišel, a to i přesto, že se jí dvě kravičky ptaly na to, kam jde. Kravičce Josefíně se je však vždy podařilo spolehlivě setřást.
Konečně dorazila na místo plné velkého jetele. Na nic už nečekala a dala se do jídla. Jedla, jedla, jedla a nepřestávala s tím ani v době, když už se cítila být sytá. „Co když ji budou kravičky příště pozorovat a ona už toto místo neutají? Bude lepší, když všechen jetel sní ona sama teď hned.“ A opravdu. Kravička do sebe nacpala nespočet jetele a pak se odvalila zpátky ke svému stádu. Tam jí ale začalo být špatně. Bolelo ji břicho a vůbec se necítila ve své kůži. Celý den kravička jen polehávala, až si jí všiml farmář Tom. Ten usoudil, že je potřeba ke kravičce přivolat veterináře.
Ten dobře věděl, co se stalo. Kravička mu slíbila, že už se nikdy takhle nepřecpe a že nebude lakomá. On jí na oplátku předepsal silné kapky, které jí od bolesti břicha rychle pomohly. Kravička se od té doby vždycky o vše rozdělila a na své bolení břicha pomalu zapomínala.
